4. dubna 2011 si při návštěvě Chile prezident Klaus strčil, za přítomnosti televizních kamer, do kapsy protokolární pero. Já si dnes strkám do kapsy, bez přítomnosti televizních kamer, traťovku, vybaven rouškou pak chvátám vzhůru a do přírody Tuhnického lesa. Zdravím ještě Beryho, jenž chvátá k Bečovským rybníkům a vyjíždím svižně k chatě Rusalka, kde buky rychle mizí pod pilami lesních dělníků. Rychlý sjezd v holinách k Odpolední cestě, kde někde pod „velbloudem“ házím kolo na rameno a proplétám se větvovím padlých dřevěných velikánů.
„Březen za kamna vlezem“, asi něco na tom dnes bude. Venku zima jak v mrazáku, kamna nemám, za krb se nenacpu ani nevlezu a tak hledám vhodné cyklopolární oblečky abych venku na kole prokázal svou mrazuodolnost. Sjíždím z hor do údolí k Ohři a z Tuhnického lesa od „Vyhlídky na skalce“ pak hledím na Vary pod sebou a koukám na vzdálený vrchol Pajdlu, vše jak na dlani.
Sobotní, jarní a prosluněné ráno. Pohybovat se ve dvojicích lze, ovšem na tandemu nesplňujete předepsanou dvoumetrickou vzdálenost. Sedlám tedy bujného jednosedlového oře a jedu vstříc dobrodružství sám. Na výběr mám terény kam dohlédnete, za hranice nesmíme a tak dávám přednost výjezdu do míst, kde jsem dlouho nebyl.
Tak se nám jaro ohlásilo, slunce a mráz jdou, v ruku v ruce, do boje se zákeřnými viry a stále je možný pohyb v přírodě. Ovšem za předpokladu, že nejbližší živá duše je před a za vámi ve vzdálenosti dvou metrů.
Kamarádi, zatím nebylo vyhlášeno stanné právo. Pohyb v přírodě je odpovědnými představiteli povolen a vybaven teplým oblečením, opatrně a bezpečně skryt za rouškou kryjící obličej, vyjíždím do prvního, zatraceně studeného a větrného jarního dne.
První metry mě vedou po kraji hluboké orby v místech startu časovky a pak rychle vzhůru do lesa nad Čankovem, kde se kluzké listí i blátíčko hlásí o slovo. Přes „Malenivy“ svižně a nezpocen stoupám lesem s názvem „Čapí hnízdo“ pod Čihadlo, pak přes louky „Na Pýrovně“ ke „Korsice“, kde v rozvinuté rojnici je zdoláno pole „V Močálech“ před Ruprechtovem.
Přede mnou je výzva a hradba Velflíku, kde se skrývá v lese Odeřské jezírko, ke kterému je třeba vyvzlínat kolem potoku „Jesenice“ právě z Odeře. Krájím koly vrstevnice a k poctivě nastoupaným metrům pak přidávám další na zkratce k lesní silničce „Josefka“.
Malá chvilka na desinfekční traťovku, v plánu je svižný sjezdík po neznačené cestě pod Lužecký zámeček a pak rychlý výjezd po asfaltu, samozřejmě v požadovaném zdravotním odstupu, k odbočce na Vysokou Štolu. Zdravě nabuzen pak padám kolem „Kozího dílu“ přes Pozorku až k Rolavě v Suché, abych si mohl připsat u kaple ve Staré Suché sto poctivě 100 nastoupaných metrů a další ve stoupání do Nové Suché.
Projíždím řádně vymýceným lesem a bahnem ve směru k Poušti, kde dávám levou a směr ke „Studené vodě“, před kterou pak dávám pravou a jsem ve Spomyšli, kde to dnes hodně studí a rozhodně chcípnul pes. Moc se tedy nezdržuji a fofřím dolů do Tatrovic a pak pod „Liščím kopcem“ si vychutnávám rychlý sjezd k dnes hlubokému brodu na „Černém potoce“, kde kdysi byla obec Pechgrün.
Brod zkušeně překonán po lávce, objíždím odkaliště s výrazným odérem v zádech pak sleduji, že Pechgrün je konečně a definitivně překryt horou matečního jílu a vytrhané kolejiště zmizelo na šrotišti dějin. No indiáni a Roman zde obdivuhodně zabojovali, ocelové šíny jsou pryč a pro budoucí generace zůstaly jen fotky a písková cesta, která vás neomylně povede k „Bílé vodě“ a odvážné i dál do Božíčan.
Přede mnou Jimlíkov, pak bahnitý výjezd k „Havířskému vrchu“ nad Počernami a jsou tu promočené pastviny před a za vodárnou u vysílačky. Ještě překonat kousek asfaltu a už na domácí půdě čtu na displeji Garminu svůj dnešní 50ti kilometrový výkon a představuji rodině své řádně zabahněné svršky a kolo …
