Úterní odpoledne, čas pravidelných vyjížděk směřujících k posílení kondice, k nácviku techniky a k fyzické přípravě nejen na závody. Mediálně osvětovězdravotnická kampaň zpracovává národ, masy obklopené zásobami potravin se bojí jeden druhého, poctivě budují svou obezitu a udržují odstup od všeho, co je nasyceno útočícími koronaviry. Restauratéři budují rychle výdejní okénka a nudící se školáci, sledující televizní výukové programy, nemohou šikanovat potomky učitele národů.

Vyjíždím v této  atmosféře a věřím, že i sám ve zdraví projedu zvolenou trasu v dnes neobvykle teplém odpoledni. Dojíždím pod Tuhnický les a hle kdo tu tvoří hloučky. Pamětliv důrazných upozornění dílenských, stranických a jiných důvěrníků se rychle, s dvoumetrovým odstupem připojuji k hejnu a vyjíždím vzhůru ke Sv. Linhartu. Klidné tempo nedává možnost tělu aby se opotilo a padám za ostatními dolů lesem k nádraží do Březové, kde na nás čeká zkouška ve strmém výjezdu v lese nazvaném „Tabule“.

Asi stárnu, dříve vyjetelné a dnes vystrkatelné stoupání k asfaltu silničky k hájovně Bor je za mnou a je tu Kozihorská. Poctivě udržujeme odstup nejen ve sjezdu ve zkratce pod Strániskem, ale i na cestě přes „Větrný Dvůr“ ke Kounicím a k Hájům, za kterými dáváme levou k vrcholu „U Šachty“.

Točím klikami, jedu po řádně prohnojené louce, kochám se pěkným a dalekým výhledem k Andělské Hoře. Přede mnou plocha polního letiště a na obzoru kamenná rozhledna, jejímž předobrazem byl spirálovitý minaret al-Malejía u Velké mešity v iráckém městě Samarra. Neváhám a šplhám po kamené spirále vzhůru, koukám do kraje a v duchu vzpomínám na Beryho místopisné označení obce pode mnou.

Slunce pomalu zapadá nad Krásnem, kolem lomu pod vrcholem „Šibeníku“ a „Puškařovické stoky“ jedu ke Slavkovu, míjím nechvalně známé „rekreační“ středisko a před námi nákupní chrám Tesco, kde jsou nasazeny roušky a doplněny iontovědezinfekční 12° roztoky s nápisem Prazdroj.

Slavkov i zdejší popraviště s ozvěnou nářku hlasu poslední, zde popravené Marie Alžběty Früchtlové z Radošova u Verušiček, je za námi. Před námi stoupání pod Strážiště a sjezd k Hájovně Bor, kde je u Fčelína rozdělán oheň, v řádném odstupu pak provedena konzumace tepelně opracovaných buřtů a doplněny hygienickoepidemiologicky nezávadné tekutiny, které nepatří do rukou dětem.

Slunce dávno zapadlo, nastoupil večerní chlad, mlha se válí kolem rybníčku a na nebi září, také v doporučeném odstupu, nejen hvězdy Velkého i Malého vozu. Rychlý sjezd do Doubí, ve tmě pak jedu, řádně osvětlen a v požadovaném odstupu ode všeho živého, kolem Ohře ve studeném mlžném oparu vstříc k vysílačce a k jistě zdravějším a světlejším zítřkům…

„Tukani, v sobotu je start v 10.00 od ACS. Směr Bochov, oběd Toužim“… cíl i trasa vyjížďky je jasná. Jasné a slunečné sobotní ráno předpovídá ideálně jarní podmínky pro pobyt v přírodě a přípravu na závodní cyklosezónu. Ovšem vláda, vybavená vším potřebným, zasedá zřejmě ve sterilních podmínkách bez přístupu koronavirů a tím pádem je vše zavřeno, kávičku si nekoupíte ani na pumpě a roušky neseženou i jinak snaživí Vietnamci.

Jako ochranu proti útočícím koronavirům nasazuji helmu a jedu v ranním chladu k ACS, kde se, za dvanácti Tukany, při výjezdu k Sv. Linhartu snažím dodržovat dvoumetrový odstup. Chata „U Obrazu“, tradičně „Čapkovka“ a stoupání po „Okružní“ ke Kolové je za námi. Před námi Pila a červená značka nás vede k Dlouhé Lomnici a Horních Tašovic, kde Bobo smývá koronaviry a zchlazuje své hormony v bouřlivých jarních vodách Lomnického potoku.

Bobova tělesná teplota v normálu, pak normálně jedeme před Bochovem oraništěm a konečně můžeme ocenit služeb zdejšího „Hàng hỗn hợp“. Banány, sušenky i plechová Plzeň nestačí k doplnění potřebných kalorií a tak jedeme rekognoskovat stav zásob v místní „pimbě“. Kávičku si zde zřejmě nedáme, ale nutričně kompletní bagety mizí jak pára nad hrncem.

Čas utíká stejně rychle, hrůza ze smrti hladem mění pro dnešek naše plány a místo k Toužimi míříme tedy k Javorné a Hlinkám, odkud pěkným, řádně probahněným a mokrým sjezdem mezi „Bečovským kopcem“ a lesem „V Zákoutí“ padáme k silnici a po ní pak sprintem přes Tepličku do Kfel.

Přejíždím po mostě Teplou i trať a stoupám s týmem vzhůru k houpavé vrstevnicové lesní cestě kde se tým dělí. Mladší zkouší své síly v prudkém stoupání ke „Kozihorské“, zbytek týmu jede do Cihelen a po asfaltu k hájovně Bor, kde je operativně vyjednána potravinová záchrana v podobě guláše a vlastnoručně opečených klobás a buřtů. Tým zachráněn od smrti z hladu a žízně, ochutnávka JTF zkapalněných hrušek také nemá chybu.

Slunce pomalu zapadá a chlad náhle ukazuje své drápy. Jedu domů, „jezevcovka“ svižně projeta, zvířené jehličí nestačilo spadnout. Z Doubí pak jedu s Romanem a Ájou do Dvorů, kde si oba dávají hygienickou přestávku na umytí kol. Nechávám je svému osudu, hospody zavřené, Vary liduprázdné, jeden aby se skoro bál. Konečně je tu, po 66 kilometrech dnešní vyjížďky, známá brána a konečně sterilní prostředí s nesterilním komentářem u domácího krbu…

fotky

JTF …. a takhleto dopadlo:

10. března roku 1535 španělský biskup Tomás de Berlanga z Panamy objevil souostroví Galapágy. Já otvírám ráno oči a objevuji, že je úterý a tedy den pravidelné Tukaní vyjížďky. Venku stále prší a prší-li v den „Čtyřiceti učedníků“ (na požádání vysvětlí u piva Dima), prší pak 40 dnů. No máme se tedy na co těšit.

Číst více

Kamarádi, v sobotu 7. března vyjedeme  Bečovu, kde doplníme kalorie. Startujeme v 10.00 hodin od AC Start a vy, co máte potíže se vstáváním, si nařiďte budíky! U Startu 7 kusů, někteří „skalní“ se ale nechtějí vzdát bílé stopy, protahovacích cviků na gauči či dávají přednost pohledu na obrazovky televizí, které je také přivedou do přírody i když mají trepky na nohou. Otrlí, mrazuvzdorní Tukani ale nedbají na nepříznivé předpovědi a jedou zkontrolovat stav březnové přírody.

Hodina startu určena a Ouroďák si natáhl akademickou čtvrthodinku a dohání tým na cestě k solivárně. Tradiční, zahřívací výjezd k Jaru a v Turgeněvových stopách míříme pod Gétovku a přes Hůrky ke hvězdárně. Ještě pár lalůčků v lese a už s ostatními zdolávám výjezd k vyhlídce pod vrcholem Vítkovky. Chvilka na vydýchání a je tu lesní singltrek k modré, která nás vede blátíčkem a pak i hlubokým blátem ve stopách lesních strojů do Kolové.

Pod Mravenčákem nás vítají louže a také Pila, odkud to valíme kolem „Hořečkové“ louky  a dál po asfaltu k „Červenému kříži“, kde na nás čeká výživné stoupání k „Uhelnému vrchu“, kde na nás koronaviry nás nemají. Kilometr a půl jízdy po rozbitém asfaltu kde Garmin přičetl 110 nastoupaných metrů a lesní cesta nás pak vede k Dražovskému potoku. Míjím „Bod záchrany KV 009“ a pěkně v tempu pak tým stoupá lesem k rozcestí pod Chloumeckým vrchem, kde se nás ujímá zelená značka.

U „Nového rybníku“ vykácené stromy, jindy hluboký a pěkný smrkový les zmizel a jsme „U Kanónů“. Zde povinné foto do dívčích památníků a pak rychlá jízda k rozcestí „U Evige“, kde překonáváme brodík na Bečovském potoku, který nás doprovází kolem tří rybníků k „Jacobovýmu kříži“. Obávaný sjezd mezi kameny a po kamenech dnes hravě zdolán a jsme náhle u zeleného pažitu hřiště zdejšího Slavoje.

„Stará pošta“ dnes obsazena přesilou fotbalistů, chvilka hledání jiného zdroje osvěžení. „Hradní bašta“ poskytla nejen baštu a nabrané kalorie pak postupně spalujeme ve stoupání po asfaltu ke Krásenské věži, od Krásna ke Stanumu do Horního Slavkova. „Větrný dvůr“ i louka k popravišti za námi, pár lalůčků ve stoupání ke Kozihorské a je tu sjezd k hájovně Bor, kde se třepetá vlajka nad „Fčelínem“, zabláceným červeným „gazíkem“ a šiky plzní v plechu.

Plzně postupně padly, padl i večerní chlad a tmou jedu domů. Pepíno kmihá nožkami o závod (rozbité řazení), jezevcovku dnes z technických důvodů vynecháváme a je tu Doubí i kruháč u Varyády, kde nechávám Pepína napospas stínům velkoměsta. Já dávám přednost ještě temnějším koutům ve stoupání v Cihelní a mezi zahrádkami k vysílačce, kde po ujetí 60 km stíhám hravě večerní čepobití…

fotky

Tak se do zemí koruny české tlačí nejen různé viry, ale dnes i šedé vodou nacucané mraky doprovázené chladem. Jeden by toužil po teple domácího krbu, nebo i o teple  sálajícího ze dveří základny, které je třeba si zasloužit a přísloví „Březen za kamna vlezem…“ se dnes Tukanům vyplní až po dnešní pravidelné vyjížďce.

Odpolední chlad hrozí přeháňkou, která nás vítá před Jenišovem a šedou clonou deště pak šplháme po asfaltu vzhůru k elektrárně na vrcholu kopce Roh. Řádně ovlhčeni pak nabíráme stopy bahna v lese „U Kapličky“ a na louce před loketským závodištěm. Rychlý sjezd kolem motokrosu do Lokte a ještě rychlejší mezi stromy do Sadové ulice, kde na nás čeká Martin a posiluje výkon týmu.

Ohře překonána po mostu, pro radost si pak dáváme do těla stoupání od amfiteátru k pumpě a stále dál kolem Supího potoku až do Dvorů a k Nadlesí. Dnešním cílem jsou Ležničky a před námi je tedy Třídomí, Horní Slavkov i Ležnice. Ve Slavkově dne dávám šanci tunelu, jenž mě neomylně vede podzemím do Kounic odkud mažu s ostatními ve studeném větru k Ležnici a loukami nad Ležničky.

Na obzoru Neklid, Klínovec, Andělská hora i Pičusberg. Začíná se šeřit a před námi je sjezd do Tepličky, kde se na asfaltu schovávám za zády kamarádů a držím rychlé tempo tempo až k Cihelnám. Bobo, Zuzka a Dima pak jedou dále k přehradě, já dávám přednost jízdě ve tmě vzhůru k hájovně Bor a k oblíbenému sjezdu po „jezevcovce“ do Doubí.

Jezevcovka za námi, ještě výjezd kolem „mlýnků“ a už stavím kolo po ujetí 46 kilometrů do fronty na umytí. Kolo se krčí v garáži, poctivě ředím krev a zavodňuji vyšťavené svaly. Čas letí jak splašený, venku tma a plný sil jedu neohroženě vstříc k teplu domácího krbu, kde mi Garmin sděluje, že dnešních 50 km si mohu poctivě zapsat do análu…

https://www.relive.cc/view/vevW7ZKdGGv