Sobotní, jarní a prosluněné ráno. Pohybovat se ve dvojicích lze, ovšem na tandemu nesplňujete předepsanou dvoumetrickou vzdálenost. Sedlám tedy bujného jednosedlového oře a jedu vstříc dobrodružství sám. Na výběr mám terény kam dohlédnete, za hranice nesmíme a tak dávám přednost výjezdu do míst, kde jsem dlouho nebyl.

Číst více

Tak se nám jaro ohlásilo, slunce a mráz jdou, v ruku v ruce, do boje se zákeřnými viry a stále je možný pohyb v přírodě. Ovšem za předpokladu, že nejbližší živá duše je před a za vámi ve vzdálenosti dvou metrů.

Číst více

Kamarádi, zatím nebylo vyhlášeno stanné právo. Pohyb v přírodě je odpovědnými představiteli povolen a vybaven teplým oblečením, opatrně a bezpečně skryt za rouškou kryjící obličej, vyjíždím do prvního, zatraceně studeného a větrného jarního dne.

První metry mě vedou po kraji hluboké orby v místech startu časovky a pak rychle vzhůru do lesa nad Čankovem, kde se kluzké listí i blátíčko hlásí o slovo. Přes „Malenivy“ svižně a nezpocen stoupám lesem s názvem „Čapí hnízdo“ pod Čihadlo, pak přes louky „Na Pýrovně“ ke „Korsice“, kde v rozvinuté rojnici je zdoláno pole „V Močálech“ před Ruprechtovem.

Přede mnou je výzva a hradba Velflíku, kde se skrývá v lese Odeřské jezírko, ke kterému je třeba vyvzlínat kolem potoku „Jesenice“ právě z Odeře. Krájím koly vrstevnice a k poctivě nastoupaným metrům pak přidávám další na zkratce k lesní  silničce „Josefka“.

Malá chvilka na desinfekční traťovku, v plánu je svižný sjezdík po neznačené cestě pod Lužecký zámeček a pak rychlý výjezd po asfaltu, samozřejmě v požadovaném zdravotním odstupu, k odbočce na Vysokou Štolu. Zdravě nabuzen pak padám kolem „Kozího dílu“ přes Pozorku až k Rolavě v Suché, abych si mohl připsat u kaple ve Staré Suché sto poctivě 100 nastoupaných metrů a další ve stoupání do Nové Suché.

Projíždím řádně vymýceným lesem a bahnem ve směru k Poušti, kde dávám levou a směr ke „Studené vodě“, před kterou pak dávám pravou a jsem ve Spomyšli, kde to dnes hodně studí a rozhodně chcípnul pes. Moc se tedy nezdržuji a fofřím dolů do Tatrovic a pak pod „Liščím kopcem“ si vychutnávám rychlý sjezd k dnes hlubokému brodu na „Černém potoce“, kde kdysi byla obec Pechgrün.

Brod zkušeně překonán po lávce, objíždím odkaliště s výrazným odérem v zádech pak sleduji, že Pechgrün je konečně a definitivně překryt horou matečního jílu a  vytrhané kolejiště zmizelo na šrotišti dějin. No indiáni a Roman zde obdivuhodně zabojovali, ocelové šíny jsou pryč a pro budoucí generace zůstaly jen fotky a písková cesta, která vás neomylně povede k „Bílé vodě“ a odvážné i dál do Božíčan.

Přede mnou Jimlíkov, pak bahnitý výjezd k „Havířskému vrchu“ nad Počernami a jsou tu promočené pastviny před a za vodárnou u vysílačky. Ještě překonat kousek asfaltu a už na domácí půdě čtu na displeji Garminu svůj dnešní 50ti kilometrový výkon a představuji rodině své řádně zabahněné svršky a kolo …

fotky – zaheslováno

Úterní odpoledne, čas pravidelných vyjížděk směřujících k posílení kondice, k nácviku techniky a k fyzické přípravě nejen na závody. Mediálně osvětovězdravotnická kampaň zpracovává národ, masy obklopené zásobami potravin se bojí jeden druhého, poctivě budují svou obezitu a udržují odstup od všeho, co je nasyceno útočícími koronaviry. Restauratéři budují rychle výdejní okénka a nudící se školáci, sledující televizní výukové programy, nemohou šikanovat potomky učitele národů.

Vyjíždím v této  atmosféře a věřím, že i sám ve zdraví projedu zvolenou trasu v dnes neobvykle teplém odpoledni. Dojíždím pod Tuhnický les a hle kdo tu tvoří hloučky. Pamětliv důrazných upozornění dílenských, stranických a jiných důvěrníků se rychle, s dvoumetrovým odstupem připojuji k hejnu a vyjíždím vzhůru ke Sv. Linhartu. Klidné tempo nedává možnost tělu aby se opotilo a padám za ostatními dolů lesem k nádraží do Březové, kde na nás čeká zkouška ve strmém výjezdu v lese nazvaném „Tabule“.

Asi stárnu, dříve vyjetelné a dnes vystrkatelné stoupání k asfaltu silničky k hájovně Bor je za mnou a je tu Kozihorská. Poctivě udržujeme odstup nejen ve sjezdu ve zkratce pod Strániskem, ale i na cestě přes „Větrný Dvůr“ ke Kounicím a k Hájům, za kterými dáváme levou k vrcholu „U Šachty“.

Točím klikami, jedu po řádně prohnojené louce, kochám se pěkným a dalekým výhledem k Andělské Hoře. Přede mnou plocha polního letiště a na obzoru kamenná rozhledna, jejímž předobrazem byl spirálovitý minaret al-Malejía u Velké mešity v iráckém městě Samarra. Neváhám a šplhám po kamené spirále vzhůru, koukám do kraje a v duchu vzpomínám na Beryho místopisné označení obce pode mnou.

Slunce pomalu zapadá nad Krásnem, kolem lomu pod vrcholem „Šibeníku“ a „Puškařovické stoky“ jedu ke Slavkovu, míjím nechvalně známé „rekreační“ středisko a před námi nákupní chrám Tesco, kde jsou nasazeny roušky a doplněny iontovědezinfekční 12° roztoky s nápisem Prazdroj.

Slavkov i zdejší popraviště s ozvěnou nářku hlasu poslední, zde popravené Marie Alžběty Früchtlové z Radošova u Verušiček, je za námi. Před námi stoupání pod Strážiště a sjezd k Hájovně Bor, kde je u Fčelína rozdělán oheň, v řádném odstupu pak provedena konzumace tepelně opracovaných buřtů a doplněny hygienickoepidemiologicky nezávadné tekutiny, které nepatří do rukou dětem.

Slunce dávno zapadlo, nastoupil večerní chlad, mlha se válí kolem rybníčku a na nebi září, také v doporučeném odstupu, nejen hvězdy Velkého i Malého vozu. Rychlý sjezd do Doubí, ve tmě pak jedu, řádně osvětlen a v požadovaném odstupu ode všeho živého, kolem Ohře ve studeném mlžném oparu vstříc k vysílačce a k jistě zdravějším a světlejším zítřkům…

„Tukani, v sobotu je start v 10.00 od ACS. Směr Bochov, oběd Toužim“… cíl i trasa vyjížďky je jasná. Jasné a slunečné sobotní ráno předpovídá ideálně jarní podmínky pro pobyt v přírodě a přípravu na závodní cyklosezónu. Ovšem vláda, vybavená vším potřebným, zasedá zřejmě ve sterilních podmínkách bez přístupu koronavirů a tím pádem je vše zavřeno, kávičku si nekoupíte ani na pumpě a roušky neseženou i jinak snaživí Vietnamci.

Jako ochranu proti útočícím koronavirům nasazuji helmu a jedu v ranním chladu k ACS, kde se, za dvanácti Tukany, při výjezdu k Sv. Linhartu snažím dodržovat dvoumetrový odstup. Chata „U Obrazu“, tradičně „Čapkovka“ a stoupání po „Okružní“ ke Kolové je za námi. Před námi Pila a červená značka nás vede k Dlouhé Lomnici a Horních Tašovic, kde Bobo smývá koronaviry a zchlazuje své hormony v bouřlivých jarních vodách Lomnického potoku.

Bobova tělesná teplota v normálu, pak normálně jedeme před Bochovem oraništěm a konečně můžeme ocenit služeb zdejšího „Hàng hỗn hợp“. Banány, sušenky i plechová Plzeň nestačí k doplnění potřebných kalorií a tak jedeme rekognoskovat stav zásob v místní „pimbě“. Kávičku si zde zřejmě nedáme, ale nutričně kompletní bagety mizí jak pára nad hrncem.

Čas utíká stejně rychle, hrůza ze smrti hladem mění pro dnešek naše plány a místo k Toužimi míříme tedy k Javorné a Hlinkám, odkud pěkným, řádně probahněným a mokrým sjezdem mezi „Bečovským kopcem“ a lesem „V Zákoutí“ padáme k silnici a po ní pak sprintem přes Tepličku do Kfel.

Přejíždím po mostě Teplou i trať a stoupám s týmem vzhůru k houpavé vrstevnicové lesní cestě kde se tým dělí. Mladší zkouší své síly v prudkém stoupání ke „Kozihorské“, zbytek týmu jede do Cihelen a po asfaltu k hájovně Bor, kde je operativně vyjednána potravinová záchrana v podobě guláše a vlastnoručně opečených klobás a buřtů. Tým zachráněn od smrti z hladu a žízně, ochutnávka JTF zkapalněných hrušek také nemá chybu.

Slunce pomalu zapadá a chlad náhle ukazuje své drápy. Jedu domů, „jezevcovka“ svižně projeta, zvířené jehličí nestačilo spadnout. Z Doubí pak jedu s Romanem a Ájou do Dvorů, kde si oba dávají hygienickou přestávku na umytí kol. Nechávám je svému osudu, hospody zavřené, Vary liduprázdné, jeden aby se skoro bál. Konečně je tu, po 66 kilometrech dnešní vyjížďky, známá brána a konečně sterilní prostředí s nesterilním komentářem u domácího krbu…

fotky

JTF …. a takhleto dopadlo: