2022 06 07 Stichlův mlýn

Všední, obyčejný den, plný příznivých i nepříznivých zpráv, teplo a trochu pod mrakem. Tým, bez velkého i malého náčelníka, si dnes hledá a volí svou trasu směrem jižním a jako ptáci letí skoro do oblak. Z Varů to jinak ani nejde.

Dnes vyjíždí jen šest kusů. První metry na protažení ztuhlého svalstva a rozhýbání skeletů přivádí Tukany do Tuhnického lesa, kde ve stínu stromů kličkujeme a lalůčkama vzhůru k chatě Rusalka. Kdyby kněžna Libuše jezdila na bajku, tak by zde jistě, při pohledu na vrcholky lázeňských lesů i „Pišusbergu“ pronesla proroctví o další jízdě ke Kolové a Pile. Pěkné pohledy do údolí i Rusalku máme za sebou a upravená stezka už není jako bývala. Jízda na kameni v úzkém místě je minulostí a na vzrůšo můžeme jen vzpomínat při klidné jízdě na „odpolední“ stezce ke Kome.

Nový most přes Teplou překonán a při stoupání po Okružní se ukazuje jak na tom jsme s kondicí. Rychlíci jsou před námi a zezadu se na ně tlačí ti dříve narození a prací vyšťavení. Ztráty v týmu na Kolové nezaznamenány a po trase Artamona jsme po chvilce v Pile, kterou opouštíme přes Telenec k lesu na Hupu.

Nevím, kdo ovládá vodní hospodářství nad karlovarskem, ale sucho v místech, kde vždy byla voda a bahno je neobvyklé. Zapudrován prachem pak doháním tým před Andělskou Horou, kde na nás čeká ve zdraví překonat R6tku a stoupání ke sv. Michaelu Archandělu, kde schody ve svahu pod kostelem dávají Romanovi příležitost k prověrce stavu tlumiče a vidle.

Já tuto touhu nhemám a dávám přednost rychlému sjezdu ke Stichlovu mlýnu, který je zpestřen čerstvě navrstveným makadamem až pod Šemnickou skálu, kde neodolávám a fotím vzdálený vrchol Měděnce. Tým mi ujel a rychlou jízdou po asfaltu jej doháním v Šemnici, kde od školky sjíždím za ostatními stezkou k mostu v Muzikově, kde za řekou čeká prach na cyklostezce a směr k Hubertusu.

Jízda je to rychlá a hlavou se mi odvíjí film vzpomínek na technické překážky v podobě příkopů, singltreky mezi smrčky končící těsně u břehu, jizda v buření, kamení a po kořenech. Hlavou se ještě mihnou vzpomínky na „dubnový“ dres a do cesty se staví tábořiště a také poslední stoupání ve Všeborovicích před posledními metry na cyklostezce k „chebáku“.

Závěr je tradiční. Moskevská na které chybí „pivní špurt“ a jsme na základně, kde mi Garmin připomíná jen 43 ujetých kilometrů. No okurková sezona je tu…

fotky

Petr Baumann