Tak a je tu přestupný rok a tím pádem jeden bezva únorový den navíc. Navíc je tu také proměnlivé počasí, sníh střídá déšť s větry, novináři straší prázdnými regály v nákupních chrámech a ještě si můžete vybrat, kam se dnes vypravíte za koronaviry. Dáte přednost lyžím, běžkám, bazénu nebo horskému kolu?

JTF rekognoskuje stav stop před Božím Darem, Pušák chvátá za švýcarskými sýry, Vítek a Martin brousí sjezdovky v devizovém zahraničí a šest osiřelých Tukanů míří dnes terénem v rozbředlém sněhu do Stráže, aby pak pracně a dlouho sušili své svršky v osvěžovně U Ivana ve Stráži.

Vedení přebírá Pepíno a je jasné, že dá přednost pohybu po asfaltu. Vyjíždíme směr Dalovice, rozumně nastavené tempo nás tlačí přes Bor k Nové Vísce a do Ostrova. Přeplněni saharidy a kávovými nápoji ze zdejší vyhlášené cukrárny dojíždíme Ouroďáka a jedeme do Květnové, odkud nás vede panelka kolem Ovčárny vzhůru do lesa, kde si úžasně vychutnáváme potěšení z jízdy ve sněhové břečce.

Promočené čapáky pak studí ve sjezdu do Vojkovic, odkud nás čeká jízda po červené do Stráže. Výjezd v proudech vody z tajícího sněhu v osadě V Olšinkách k silnici do Damic máme za sebou a už padáme údolím Vlků mezi chatami dolů k Ohři. Vpravo rozbouřené vody Rio Eger a před námi via Ferrata ve skále před Stráží, kde levá ruka svírá lano a jen kluzké podrážky treter nás drží na úzké římse nad vodou. Na záda se nám chvíli tlačí kamiony.

Konečně je tu most a jízda proti proudu řeky končí v propustku pod tratí, kde mě a Ouroďáka zastavuje hromadný pád. Smůla, přišli jsme o dobré umístění, ale v šenku se slvěle umísťujeme u roztopených kamen, kde čas rychle utíká. Vymáchaný Bobo si třese špekami po večerní, dost studené koupeli a přeplněni kapalinami pak sjíždíme tmou k nádraží, kde pro dnešek a po 35ti kilometrech končíme…

fotky

Kde jsou ty časy kdy to stálo za h…o a společně s bílými vločkami dopadala na česko tvrdá „únorová“ pěst proletářova. Dnes se obáváme ptačí chřipky, zákeřných počítačových i úlisných koronavirů a jsme beze sněhu. Pokrok ale nezastavíme jako se nezastaví vůle Tukanů po pohybu v přírodě. Je 25. únor večer a právě jsme se vrátili z pravidelné úterní vyjížďky, vyvětráni, olepeni bahnem, nasáklí vodou jak houby a nasyceni zážitky ze svižného podvečerního pobytu v přírodě. Kdo nebyl, ten zaváhal a určitě mu budou chybět najeté i nastoupané metry v „zimně-jarní“ přípravě.

„Dnes dáme lalůčky v Tuhnickém lese, pak se operativně přesunem za vodu k Pile a určitě dáme Andělskou horu…“ slyším náčelníka a jedeme. Nikdo nechvátá a máme za sebou Sv. Linhart, chatu U Obrazu i sjezd po Čapkovce do Slovenské ulice. Zdravě nažhaveni pak dáváme hravě výjezd od Alice po Okružní kolem Waltrovky pod Vítkovku, pak do Kolové a v Pile od Telence  si připisujeme nastoupané metry k rozcestí v lese Na Hupu.

Původní plánovaná trasa jízdy je zde změněna a zkrácena z důvodu krmení hladové kočky. Žlutá značka nás pak vede k E48, kde nás brzdí šňůry plechových miláčků. R6tka překonána a po chvilce počítá Verča schody u kostela sv. Archanděla. Schody třikrát spočítány (sjety) a tým to valí rychle k Stichlovu mýnu, kde je pro Tukany připravena hustá bahenní lázeň na cestě kolem Dubinského potoku. No lesáci i Tukani se zde vyřádili a ve sjezdu na asfaltu od Šemnické skály do Šemnice nás doprovází déšť. Ještě kousek lesního, kluzkého sjezdu a u Muzíkovského mostu se tým dělí.

Bobo podléhá vábení asfaltu, Verče nesvítí světlo, Zuzka není ve své kůži a tak jedou k Varům po pravém břehu Ohře. Zbytek týmu jede po levém a svá těla i svaly vytřásá na kořenech a kamenech k tábořišti na Hubertusu. Ještě poslední stoupání po Výletní a jsme ve Všeborovicích, kde čeká hladem mučená šelma.

Kočka nasycena, podrbána a po 41 kilometrové vyjížďce se tým opět schází u stolu kulturněrehabilitačního centra. Dochází ostatní a svátek Petra i narozeniny plaveckého mistra jsou důstojně oslaveny. Krutá rána však stíhá náčelníka, jenž si odložil zablácené kalhoty na WC. Slizký zloděj pak využil chvilku nepozornosti a získal tak lacino jistě ceněnou trofej. Doufám, že je nabídne v AUKRU….

fotky

„Победный февраль“ zapadl prachem a současný únor se svými teplotními rekordy drásá natěšená srdce milovníků sněhu. Zbytky sněhu mizí fofrem z hřebenů Krušných hor před očima a naděje, že se ještě svezeme ve stopě je velmi nejistá. Jisté ovšem je, že se dnes vrací z Loučné sjezdařský tým Tukanů a na startu dnešní vyjížďky se sjíždí jen 3 kusy.

Nikdo další se zřejmě dnes nepřipojí a poháněni silným západním větrem tak vyjíždíme z Donitz přes Schuffhäusen k Schobrowitz, abychom dnes zdolali Vogelhügel a vrcholové, travou zarostlé vysokohorské plató Glatzehügel.

512 metrů nadmořské výšky hravě zdoláno, výhled na všechny světové strany únorově mokrý a hlavně větrný. Tukan Dima roztahuje ve větru křídla, Martin zde konečně vyplnil bílé místo na své mapě a jedeme dál. Před Pulwitz pak dáváme z asfaltu levou do lesa a bahnem se plížíme nad Elm.

Rychlý a klouzavý sjezd kolem koňů a nastává boj s protivětrem na asfaltu položeném přes Haid k Neudau, kde se dostáváme na Královskou/Zemskou cestu a pak přes Thiergarten nad Rodisfort .  Pamětníci si zde vzpomenou na klouzavé čedičové kameny (nyní nově překryté asfaltem) a padáme dolů k rozvodněné Eger. Ještě že je tu krytý dřevěný most a jsme na druhém břehu.

Světla je stále dost, ale kilometrů málo. Rodisfort za námi a před námi stoupání od mostu v Gießhübl-Sauerbrunn k Rittersgrün, které se láme u kapličky a tep se pak opět zdvihá ve střemhlavém letu a sjezdu mezi chatami k Egerbrük. Krátký brdek a opět padáme k Eger Fluss abychom si mohli vychutnat bajkování na pomalu zanikající stezce k Hubertusu a jsme zpět v Schobrowitz, kde se loučí Martin aby neztratil výšku při návratu domů.

Kruh je pomalu uzavřen, rozsvícené reflektory pak ozařují jízdu dua Tukanů při návratu z Schobrowitz po cykloztezce k Egerbrücke a k základně, kde se pak setkáváme s přáteli a hlavně s Honzíkem, jenž oslaví zakrátko den, kdy jeho hlava vykoukla z lůna matky a poprvé si řádně zakřičel. Tak přejme Honzíkovi vše nejlepší a spoustu rovnováhy do dalších let…

fotky