Léto v plném proudu, komu nestačí žár slunce v české kotlině míří za ním na jih, kde se národy klepou před náporem virů se šikmýma očima, importovaných z dálného východu, jenž začíná kousek za Dalovicemi. Tukani se ovšem klepou předstartovní nervozitou a před nimi je konečně závodní výzva KIWI, kde mohou zúročit celoroční přípravu v bazénu i na kole, jen to běhání jim není moc po chuti.

Úterní vyjížďka je tedy přípravná a vyjíždíme po trati KIWI, přes Rosnice a šampiónem oblíbenou loukou pod „Noční Můru“ a pak lalůčkami kolem Bílé skály vzhůru k Mezirolí. Všude pravé červencové sucho, prach vás pudruje aniž by se zeptal a v Děpoltkách u rybníku padají horkem nejen mouchy.

Naším dnešním cílem je vysokohorská louže se skvělou přírodní vodou a kochací scenérií. Pušák nás tedy vede a já tlačím tým po asfaltu vzhůru k Odeři a horizontu, ze kterého konečně dáváme levou do terénu pod „Březový vrch“. V lese sice stín, ale horký vzduch a stálé stoupání z vás ždíme vodu. Kořeny, lalůčky a ještě pár metrů stoupání, 650 metrů nadmořské výšky a mezi stromy se náhle blyští hladina Odeřského jezírka.

Cyklooblečky padají do suchého jehličí a v rouše Adamově se s ostatními voděodolnými Tukany nořím do chladivě rašelinného vodního světa. Tvrdí zastánci sucha se nudí na břehu a koupačka má také svůj konec. Těla obuta do treter i cyklodresů a po vrstevnici jedeme k zelené, která nás vede ke zdroji zrzavého chmelového juice, jenž je ovládán pomocí čipu a drobných. Verča hlásí defekt, její černá duše vyměněna a naplněna čerstvým O2, sjezd k Rafandě hravě sjet a konečně se Bobo dočkal.

Osvěžení přišlo právě včas, výjezd k Židovskému hřbitovu je tedy hračkou a svižná jízda po vrstevnici končí na zelené, kde se potkáváme s početným bučícím týmem. Rohatý mančaft necháváme rychle za sebou a vracíme se kolem hřiště do žírných rovin kolem Hroznětína ve směru k Velkému rybníku, kde na nás čeká další kousek z trati KIWI. Skvělá kořenovka pak prověří techniku každého bajkera a skvělé tempo můžete udržet i na stezce natažené pod lesem k Sadovu a na asfaltu před Dalovicemi.

Cyklostezka z Dalovic k základně je také za námi a před námi brána garáže a u stolu ostatní kamarádi. Večer rychle utíká, začíná se stmívat a kolo bez světel a zodpovědnost mě tlačí vzhůru k domovu, kde si zapisuji, dnes odjetých a solidních 42 kilometrů…

fotky