První, slunečné dubnové dny doprovázené raním chladem lákají k opuštění domácích vězení, k pobytu v přírodě bez zahalených tváří a stále ve dvoumetrovém odstupu od všeho živého s názvem Homo sapiens. Dnešní odpolední teploty ze mne snímají zátěž zimních cyklovrstev, jedu vzhůru a kličkuji po cestách Tuhnického lesa západním směrem k Doubí, kde nasazuji povinnou roušku v obavě před „promořením“ zákeřně dovezeným nepřítelem.

Aich opouštím od SoS vesničky po modré, Svatošky i „pionýrské“ hluboko pod sebou, 2,4km stoupání hravě zdolávám a na rovince pod „Koulí“ se odměňuji pohledem k Vildenavě. Dech i tep je rychle v normě mé věkové kategorie a od Kozích hřbetů pak vyjíždím kolmo přes vrstevnice zkratkami k rozcestí pod Zelenáčem. Zde pod obrázkem sv. Ludmily měním červenou barvu ve tváři za žlutou turistickou a po lesních cestách to valím k Bošířanům.

Louky nad Bošířanama vyhřáté jarním sluncem lákají k občerstvení a odpočinku. Dávám zde zaslouženou traťovku, úvozem padám do Bošířan a pak loukami, buření i zarostlými cestami stále dolů k asfaltu „Tovární“. Kousek klidné jízdy k odbočce na Nadlesí a zurčení „Komářího“ potoku mě pak doprovází ve stálém stoupání až k silničce na Třídomí.

Chvilka na uklidnění zurčícího krevního oběhu a je tu krátké a výživné stoupání nad „Puleček“ a do města s hrdelním právem. Povinné nasazení roušky, aby mě ve Slavkově nepověsili a už na mě zívá černý chřtán tunelu bez kolejnic, který zkušeně zdolávám cyklokrosovým stylem. Kounice, Stasis a od „Větrného dvora“ koukám na Andělskou horu i panoráma Doupova přes hřbety přežvykujícího Milkateamu.

Přede mnou „Šibeniční vrch“ a středověká stavba popravčího amfiteátru ve výšce 645 m.n.m. Dnes jsem dost vymučil a s tímto dojmem se jedu podívat zblízka na pracoviště, kde věšel a tejral odsouzené dle pokynů a předpisů platného útrpného práva jáchymovský kat. Po nářku zde poslední popravené zbyl jen latinský nápis „Hodie mihi, cras tibi“ (Dnes mě a zítra tobě), šelest větru a po mě dnes i stopy mých gum na zkratkách pod Strániskem.

Vlevo pohled na „zas….é“ Krásno i vrcholek Krudumi, stoupání mám pro dnešek za sebou a předem mnou stužka asfaltu i rychlý sjezd k hájovně Bor, kde sluncem vyhřátá paseka láká k odpočinku. Ptáci zde intenzivně zpívají, větérek šustí v bezlistých větvích a v hrdle klokotá, výrazně zavodňující nápoj, jenž obsahuje také sacharidy v podobě „rychlých kalorií“, bílkoviny, hořké látky chmele, polyfenolické sloučeniny, oxid uhličitý, vitamíny a minerální látky. Kombinace těchto složek pak dává fyziologicky vyrovnaný roztok, který je v rovnováze s mým osmotickým tlakem krve.

Pod jeho několikanásobným vlivem mě pak rychle opouští myšlenka na sjetí „jezevcovky“. V klídku sjíždím k vesničce SOS a konečně jsem také u hradeb domova, kde pomalu vychládají mé brzdové kotouče. Sundavám roušku i  vyšťavený „Garmin“ a ve světle úplňku čtu na displeji dnes odjetých 46 km. Kdo by to řekl….

fotky