2022 06 25 Chlum sv. Maří

Sobotní, mou mediální výzvu kdo dnes pojede na vyjížďku, doprovází sluncem osvětlené ránoa , teplo. Kamarádi zřejmě nejsou připojeni, listuji světovým sportovním tiskem a konečně se na první straně deníku „L’Équipe“ v komentáři dočítám, že žiletkáři Roman s Vítkem se dnes prolétnou na silnicích a zastrčený článek na 36 straně se věnuje návratu mořeplaveckých Tukanů do rodného hnízda.

Dopíjím ranní kávičku, k traťovce přidávám pláštěnku, v hlavě dnešní plán útoku na terén a jedu k AC Start, kde se po oválu prohání Petr Dima. Ve dvou to také dáme a u kavárny se objevuje Jitka K. Ještě chvilka čekání a v limitu dojíždí i Pepíno. Víc nás není a před námi je cíl v podobě poutního místa Chlumu sv. Maří a průzkum jídelního lístku pivovaru Zajíc v Kynšperku.

Tradiční trasa nás vede přes Tesco k Jenišovu a tentokrát jsme vedeni touhou Petra spatřit modely letadel i také jejich majitele. Na polním letišti v Horách je pak co obdivovat. Okřídlené modely nejen na zemi, ale také ve vzduchu, kde předvádí modeláři předepsané sestavy. No naše, dnes okleštěná sestava, musí předvést výkon na zemi v prachu cest na Pohorské kypě a pak na panelce za Novým Sedlem, odkud se motáme ve sjezdu lesem do Královského Poříčí.

Asfalt na cyklostezce do Sokolova, ještě není rozpálený, ale prach, kamení i silný protivítr při jízdě kolem Medardu doplňují silné zážitky z těchto míst. Závěrečný prudký brdek a již opouštíme Bukovany zapudrováni prachem pod Habartov. Malý kufr končí ve křoví, kousek návratu a správná cesta k a přes Lítovskou kypu včas nalezena.

Při jízdě po umělé poušti rekultivovaného prostoru, jenž obsahuje 219,64 mil. m³ skrývkových hmot z vytěženého lomu Boden u Habartova a zaujímá plochu 723 hektarů, několikrát potkáváme zbloudilé k smrti vyděšené cyklisty. V tomto neutěšeném prostoru a na silně kyselých substrátech trávit důchod je dnes zde za trest.

Za námi ve výšce kolem 570 m.n.m. usedá prach a před námi je, pomalu mizející, mladými a neduživými stromky zarůstající pohled k poutnímu místu i na vzdálený Slavkovský les a Dyleň. Krátká návštěva poutního místa, pohled k bohužel nepřístupné věži na Zeleném vrchu a už nás zve kaple sv. Marie pomocné k rychlému sjezdu po žluté značce. Kořeny i sjezd jsem si dnes řádně vychutnal a asfalt nás pak neomylně vede k terase pivovaru „Zajíc“ v Kynšperku.

Malinovka, „Rapl“ i pevné kalorie nás staví do latě a evropská cyklostezka nás pak vede při návratu k domovu kolem Rio Eger. Dasnice, krátké stoupání k opět vybydlenému zámečku „Chlumek“ a už padáme ve slunečním žáru zpět přes Hlavno k přejezdu a kilometry přibývají jízdě do Citic, Sokolova a Královského Poříčí, kde se vracíme pod koruny stromů, jenž nás před Loktem chrání před prvními kapkami deště.

Suché karlovarsko je třeba zalít a dnes to mohlo klidně počkat. Kapky houstnou před nádražím, Pepíno s Jitkou se schovávají a já se směle prodírám vodním přídělem ke Gardnerovi. V klídku, pod slunečníkem, hledím přes pěnu plzně na prudký déšť a na skoro rozmáčeného Petra, který je zřejmě nepromokavý. Čas utíká, hladina ve štucu dvakrát klesla, déšť pomalu ustává a konečně se objevuje Pepíno i vyšťavená Jitka. Pepíno si dává z povinnosti malé a Jitka touží po gauči, který zde ale v nabídce nemají.

Mraky se trhají, déšť ustává a jízdou po loketských serpentýnách k Jalovému dvoru, se vyhýbáme špíně a bahnu na cyklostezce kolem Ohře. No ještě jsme si dnes celý příděl vody nevybrali a v Horách na asfaltu dostáváme další sprchu, abychom nezpychli. Na další soustředění na základně nás tak přešla chuť, doprovázím Jitku k domovu a mokrou rukou pak zapisuji dnes odjetých 77 km. Dnes mi sportovní večerník nedoručili a jak dopadli Roman s Vítkem na 100 kilometrech asfaltu? Asi v poho …

Petr Baumann