Jarní příroda láká vším co někteří vidí jen přes obrazovky barevných televizí, displejů mobilů a zavřená okna, jenž je chrání před útoky koronavirové armády. Optimistické zprávy o stavu počasí, délce slunečního svitu a uzdravených nemocných umožňují pohyb ve stále dvoumetrovém odstupu. Roušku v přírodě nepotřebuji a vyjíždím.

Sedím v sedle a silný protivítr zkouší jak se udržím na asfaltu do Čankova. Udržel jsem se a ve stoupání po trati Artamona se držím zdatně i týmu. Mezirolí, sjezd do Niv a rychlý výjezd do Ruprechtova, kde doháníme Dimu a Milušku. Oba samozřejmě s rouškami a ve dvoumetrovém odstupu doplňují sestavu. Roztaženi po celém okrese a málem smeteni z asfaltu poryvem větru, pak jedeme do Odeře, kde nás čeká oblíbený výjezd k jezírku.

120 nastoupaných metrů za sebou, před námi stálé stoupání po „Josefce“ až k „Aliceově cestě“, odkud je dnes parádní výhled na oba nejvyšší krušnohorské vrcholy… Fichtelberg i vyšší Klínovec. Jeden by se stále kochal, ale ostatní fofří dolů do Pstruží, kde dáváme levou do Abertamské doliny a přes Modesgrund víříme prach až k rozcestí Abertamy.

Kousek asfaltu a je tu příjemné stoupání po „Kaffské“ cestě ve stráních pod vrcholem Plešivce. Na sjezdovkách místo sněhu jen prach a kamení, ve stínu pár osamělých louží a Tukany dlouho nejetou cestou jedem po modré a pak zelené k osadě „Mitter Kaff“, ze které zbyl jen popisek v mapě a pár kamenů v základech. Pěkné pohledy k Varům střídá pěkně rychlý sjezd po „Karlově stezce“ a ještě rychlejší po zelené k „Winklerově jasanu“ nad Lípu a přes brod na „Eliášově“ potoce ke „Spodní Mariánské cestě“.

Vrstevnicová a houpavá „Střední Mariánská“, jarní romantika kolem nás a je tu defekt. Proražený bok měknoucího pláště zpívá svou syčivou píseň, mlíko bublá a Zuzka skoro pláče. Plášť opraven, bombička mu předala svůj obsah, mlíko dobublalo a Zuzka se opět houpe v sedle v kamenitém, technickém sjezdu po červené do Hlubokého, kde jsou v brodu ochlazeny brzdové kotouče.

Spadli jsme z hor do údolí a máme za sebou Kfely, Bystřici a před sebou rozkvetlé stromy u obory Hájek, kolem které lehce stoupáme ke „Krásnému Vrchu“. Svěží zelení jedeme loukami ke kamenolomu a někteří z nás touží po koupačce. Studený a neustálý vítr zahání myšlenky na otužilecké výkony a už se vidím jak si otírám plzeňskou pěnu od úst.

Zavodněn, v žaludku naskládané grilované párky a plátky lovečáku (původně měl být konzumován v Toskánsku) doplnily dnešní svižnou vyjížďku i příjemné pocity. Dnes odjetých 60 kilometrů pak poctivě a pevnou rukou, společně s rodinobody,  zapisuji do deníčku…

fotky