Tak Tukani, v předvečer státního svátku a nezatíženi vzpomínkami na uplynulých 100 let českého státu, vlétli do terénu a výšek. Chladné počasí, trocha větru připomíná podzimní, barevný čas Slavkovského lesa.
Vyhlídková věž na Krudumi si ohřívá betonové patky u ohníčku společně s Tukany, kteří tentokrát nezapoměli na sirky a pro buřtování vzali sebou také buřty, špekáčky, chleba, hořčici kremžskou i plnotučnou. Fajnšmekři vytáhli k vrcholu i jistě kečup, Dijonskou hořčici a Bobo i 12ti voltovou Plzeň v plechu. Jak se prohřál v plamenech vatry a jak si opekl čapáky Bery nevím, ale všem jistě velmi chutnalo…
Abych se konečně také rozhýbal a provětral své plíce na čerstvém vzduchu, tak jsem vyrazil „dvojkou“ do revíru loketského lesa. Doprovázen foťákem ve společnosti pěších kamarádů si dávám pro začátek modře označenou stezku „ztracenka“ z Doubí přes kamenné moře nad Svatošky. Neplánovaný „kufr“ a slušně velký lalůček nás pak přivedl zpět do civilizace a konečně se vrháme do dobrodružství na „lovecké“ stezce.
Nahoru a dolů, kořeny, mokré kameny a konečně se objevuje na obzoru věž loketského hradu. U Gardnera ukončena svoboda neznámého mladého nešťastníka a je tedy zavřeno. Prázdný žaludek, jazyk přilepený na patro a k tomu bolavá kolena, jistou blízkou smrt oddaluje „gambáč“ a klobása v penzionu pod náměstím. Říkám si jaký jsem b…c a ještě mne čeká přesun pěšmo kolem Ohře zpět do Doubí. D1 skoro mrtvá, jen pěší zoufalci a vyšťaveně opocený Bobo ruší klid přírody kolem vody. 24 km za sebou, od jisté smrti vysílením mne zachraňuje montážní vůz VaK a bezva oslava státního svátku je skoro za námi …
trasa Roman:
trasa Petr:
Napsat komentář