10. března roku 1535 španělský biskup Tomás de Berlanga z Panamy objevil souostroví Galapágy. Já otvírám ráno oči a objevuji, že je úterý a tedy den pravidelné Tukaní vyjížďky. Venku stále prší a prší-li v den „Čtyřiceti učedníků“ (na požádání vysvětlí u piva Dima), prší pak 40 dnů. No máme se tedy na co těšit.

Číst více

Kamarádi, v sobotu 7. března vyjedeme  Bečovu, kde doplníme kalorie. Startujeme v 10.00 hodin od AC Start a vy, co máte potíže se vstáváním, si nařiďte budíky! U Startu 7 kusů, někteří „skalní“ se ale nechtějí vzdát bílé stopy, protahovacích cviků na gauči či dávají přednost pohledu na obrazovky televizí, které je také přivedou do přírody i když mají trepky na nohou. Otrlí, mrazuvzdorní Tukani ale nedbají na nepříznivé předpovědi a jedou zkontrolovat stav březnové přírody.

Hodina startu určena a Ouroďák si natáhl akademickou čtvrthodinku a dohání tým na cestě k solivárně. Tradiční, zahřívací výjezd k Jaru a v Turgeněvových stopách míříme pod Gétovku a přes Hůrky ke hvězdárně. Ještě pár lalůčků v lese a už s ostatními zdolávám výjezd k vyhlídce pod vrcholem Vítkovky. Chvilka na vydýchání a je tu lesní singltrek k modré, která nás vede blátíčkem a pak i hlubokým blátem ve stopách lesních strojů do Kolové.

Pod Mravenčákem nás vítají louže a také Pila, odkud to valíme kolem „Hořečkové“ louky  a dál po asfaltu k „Červenému kříži“, kde na nás čeká výživné stoupání k „Uhelnému vrchu“, kde na nás koronaviry nás nemají. Kilometr a půl jízdy po rozbitém asfaltu kde Garmin přičetl 110 nastoupaných metrů a lesní cesta nás pak vede k Dražovskému potoku. Míjím „Bod záchrany KV 009“ a pěkně v tempu pak tým stoupá lesem k rozcestí pod Chloumeckým vrchem, kde se nás ujímá zelená značka.

U „Nového rybníku“ vykácené stromy, jindy hluboký a pěkný smrkový les zmizel a jsme „U Kanónů“. Zde povinné foto do dívčích památníků a pak rychlá jízda k rozcestí „U Evige“, kde překonáváme brodík na Bečovském potoku, který nás doprovází kolem tří rybníků k „Jacobovýmu kříži“. Obávaný sjezd mezi kameny a po kamenech dnes hravě zdolán a jsme náhle u zeleného pažitu hřiště zdejšího Slavoje.

„Stará pošta“ dnes obsazena přesilou fotbalistů, chvilka hledání jiného zdroje osvěžení. „Hradní bašta“ poskytla nejen baštu a nabrané kalorie pak postupně spalujeme ve stoupání po asfaltu ke Krásenské věži, od Krásna ke Stanumu do Horního Slavkova. „Větrný dvůr“ i louka k popravišti za námi, pár lalůčků ve stoupání ke Kozihorské a je tu sjezd k hájovně Bor, kde se třepetá vlajka nad „Fčelínem“, zabláceným červeným „gazíkem“ a šiky plzní v plechu.

Plzně postupně padly, padl i večerní chlad a tmou jedu domů. Pepíno kmihá nožkami o závod (rozbité řazení), jezevcovku dnes z technických důvodů vynecháváme a je tu Doubí i kruháč u Varyády, kde nechávám Pepína napospas stínům velkoměsta. Já dávám přednost ještě temnějším koutům ve stoupání v Cihelní a mezi zahrádkami k vysílačce, kde po ujetí 60 km stíhám hravě večerní čepobití…

fotky

Tak se do zemí koruny české tlačí nejen různé viry, ale dnes i šedé vodou nacucané mraky doprovázené chladem. Jeden by toužil po teple domácího krbu, nebo i o teple  sálajícího ze dveří základny, které je třeba si zasloužit a přísloví „Březen za kamna vlezem…“ se dnes Tukanům vyplní až po dnešní pravidelné vyjížďce.

Odpolední chlad hrozí přeháňkou, která nás vítá před Jenišovem a šedou clonou deště pak šplháme po asfaltu vzhůru k elektrárně na vrcholu kopce Roh. Řádně ovlhčeni pak nabíráme stopy bahna v lese „U Kapličky“ a na louce před loketským závodištěm. Rychlý sjezd kolem motokrosu do Lokte a ještě rychlejší mezi stromy do Sadové ulice, kde na nás čeká Martin a posiluje výkon týmu.

Ohře překonána po mostu, pro radost si pak dáváme do těla stoupání od amfiteátru k pumpě a stále dál kolem Supího potoku až do Dvorů a k Nadlesí. Dnešním cílem jsou Ležničky a před námi je tedy Třídomí, Horní Slavkov i Ležnice. Ve Slavkově dne dávám šanci tunelu, jenž mě neomylně vede podzemím do Kounic odkud mažu s ostatními ve studeném větru k Ležnici a loukami nad Ležničky.

Na obzoru Neklid, Klínovec, Andělská hora i Pičusberg. Začíná se šeřit a před námi je sjezd do Tepličky, kde se na asfaltu schovávám za zády kamarádů a držím rychlé tempo tempo až k Cihelnám. Bobo, Zuzka a Dima pak jedou dále k přehradě, já dávám přednost jízdě ve tmě vzhůru k hájovně Bor a k oblíbenému sjezdu po „jezevcovce“ do Doubí.

Jezevcovka za námi, ještě výjezd kolem „mlýnků“ a už stavím kolo po ujetí 46 kilometrů do fronty na umytí. Kolo se krčí v garáži, poctivě ředím krev a zavodňuji vyšťavené svaly. Čas letí jak splašený, venku tma a plný sil jedu neohroženě vstříc k teplu domácího krbu, kde mi Garmin sděluje, že dnešních 50 km si mohu poctivě zapsat do análu…

https://www.relive.cc/view/vevW7ZKdGGv

Tak a je tu přestupný rok a tím pádem jeden bezva únorový den navíc. Navíc je tu také proměnlivé počasí, sníh střídá déšť s větry, novináři straší prázdnými regály v nákupních chrámech a ještě si můžete vybrat, kam se dnes vypravíte za koronaviry. Dáte přednost lyžím, běžkám, bazénu nebo horskému kolu?

JTF rekognoskuje stav stop před Božím Darem, Pušák chvátá za švýcarskými sýry, Vítek a Martin brousí sjezdovky v devizovém zahraničí a šest osiřelých Tukanů míří dnes terénem v rozbředlém sněhu do Stráže, aby pak pracně a dlouho sušili své svršky v osvěžovně U Ivana ve Stráži.

Vedení přebírá Pepíno a je jasné, že dá přednost pohybu po asfaltu. Vyjíždíme směr Dalovice, rozumně nastavené tempo nás tlačí přes Bor k Nové Vísce a do Ostrova. Přeplněni saharidy a kávovými nápoji ze zdejší vyhlášené cukrárny dojíždíme Ouroďáka a jedeme do Květnové, odkud nás vede panelka kolem Ovčárny vzhůru do lesa, kde si úžasně vychutnáváme potěšení z jízdy ve sněhové břečce.

Promočené čapáky pak studí ve sjezdu do Vojkovic, odkud nás čeká jízda po červené do Stráže. Výjezd v proudech vody z tajícího sněhu v osadě V Olšinkách k silnici do Damic máme za sebou a už padáme údolím Vlků mezi chatami dolů k Ohři. Vpravo rozbouřené vody Rio Eger a před námi via Ferrata ve skále před Stráží, kde levá ruka svírá lano a jen kluzké podrážky treter nás drží na úzké římse nad vodou. Na záda se nám chvíli tlačí kamiony.

Konečně je tu most a jízda proti proudu řeky končí v propustku pod tratí, kde mě a Ouroďáka zastavuje hromadný pád. Smůla, přišli jsme o dobré umístění, ale v šenku se slvěle umísťujeme u roztopených kamen, kde čas rychle utíká. Vymáchaný Bobo si třese špekami po večerní, dost studené koupeli a přeplněni kapalinami pak sjíždíme tmou k nádraží, kde pro dnešek a po 35ti kilometrech končíme…

fotky

Kde jsou ty časy kdy to stálo za h…o a společně s bílými vločkami dopadala na česko tvrdá „únorová“ pěst proletářova. Dnes se obáváme ptačí chřipky, zákeřných počítačových i úlisných koronavirů a jsme beze sněhu. Pokrok ale nezastavíme jako se nezastaví vůle Tukanů po pohybu v přírodě. Je 25. únor večer a právě jsme se vrátili z pravidelné úterní vyjížďky, vyvětráni, olepeni bahnem, nasáklí vodou jak houby a nasyceni zážitky ze svižného podvečerního pobytu v přírodě. Kdo nebyl, ten zaváhal a určitě mu budou chybět najeté i nastoupané metry v „zimně-jarní“ přípravě.

„Dnes dáme lalůčky v Tuhnickém lese, pak se operativně přesunem za vodu k Pile a určitě dáme Andělskou horu…“ slyším náčelníka a jedeme. Nikdo nechvátá a máme za sebou Sv. Linhart, chatu U Obrazu i sjezd po Čapkovce do Slovenské ulice. Zdravě nažhaveni pak dáváme hravě výjezd od Alice po Okružní kolem Waltrovky pod Vítkovku, pak do Kolové a v Pile od Telence  si připisujeme nastoupané metry k rozcestí v lese Na Hupu.

Původní plánovaná trasa jízdy je zde změněna a zkrácena z důvodu krmení hladové kočky. Žlutá značka nás pak vede k E48, kde nás brzdí šňůry plechových miláčků. R6tka překonána a po chvilce počítá Verča schody u kostela sv. Archanděla. Schody třikrát spočítány (sjety) a tým to valí rychle k Stichlovu mýnu, kde je pro Tukany připravena hustá bahenní lázeň na cestě kolem Dubinského potoku. No lesáci i Tukani se zde vyřádili a ve sjezdu na asfaltu od Šemnické skály do Šemnice nás doprovází déšť. Ještě kousek lesního, kluzkého sjezdu a u Muzíkovského mostu se tým dělí.

Bobo podléhá vábení asfaltu, Verče nesvítí světlo, Zuzka není ve své kůži a tak jedou k Varům po pravém břehu Ohře. Zbytek týmu jede po levém a svá těla i svaly vytřásá na kořenech a kamenech k tábořišti na Hubertusu. Ještě poslední stoupání po Výletní a jsme ve Všeborovicích, kde čeká hladem mučená šelma.

Kočka nasycena, podrbána a po 41 kilometrové vyjížďce se tým opět schází u stolu kulturněrehabilitačního centra. Dochází ostatní a svátek Petra i narozeniny plaveckého mistra jsou důstojně oslaveny. Krutá rána však stíhá náčelníka, jenž si odložil zablácené kalhoty na WC. Slizký zloděj pak využil chvilku nepozornosti a získal tak lacino jistě ceněnou trofej. Doufám, že je nabídne v AUKRU….

fotky