2017 02 21 Úterý

Aberg 21 02 2017

Čapkova stezka

Tak nás dnešní den přivítal deštěm, rychle ubývající sněhová pokrývka a mizející bílé stopy hlásí, že již dávno neplatí vzletná a úderná hesla jako „únor bílý, pole sílí“. Odkládám běžky do archivu, sedlám svého hliníkového oře a jedu odpoledne ke startu první letošní vyjížďky ozářen slunečními paprsky a v teplotě připomínající jarní časy.

Chvilka čekání a v silné sestavě šesti Tukanů vyjíždíme do Tuhnického lesa prozkoumat stav terénu. K Abergu jedeme po zbytku sněhu a ledu v tempu, které nedovoluje zadýchání a propocení vrstev funkčního prádla. Doubská výšina zdolána tentokrát po asfaltu a další postup ukazuje ruka náčelníkova. Sjezd po modré k chatě U Křížku ztížen hlubokým sněhem ležícím ve stínu, dál pak jedu, ve vyryté stopě za ostaními zdolat Čapkovu pěšinu.

Jindy svižný a rychlý sjezd k Čapkově chatě se tentokrát mění na cvičení rovnováhy. Do jízdy nejízdy v hlubokém rozbředlém sněhu, místy skrytém pod vrstvou bukového listí je zařazena volba vhodných převodů a uplatnil se i let vzduchem s dopadem do rozbředlého sněhu. Čapkova chata nás vítá první bahýnkem, mizející ledové plotny na Odpolední stezce máme za sebou a v rychlosti stihnu ještě zkouknout loňským listím zapadanou „Hadovku“, pak odvážný sjezd do Slovenské a jsme u Kome.

Kousek roviny na vydýchání a asfalt, vroubený zbytky odhrnutého sněhu a pokrytý zbytky stromů po těžbě, nás vede vzhůru kolem Waltrovky pod Pitchusberg a ke Kolové, kde se zimní sluce, doprovázené nepříjemně studeným větrem, schovává za vrcholky Slavkovského lesa. Trať Artamona před Pilou i za Telencem dnes poskytuje vše, co si skalní bajkeři mohou přát. Rozbředlý i ušlapaný sníh, led, vodu v kolejích a bahno, se kterým se dnes, důvěrně z očí do očí v intimním lesním šeru, seznamuje Pavel. Poté se protahujeme jindy velmi suchým vřesovištěm, dnes zalitým vodou. Bojuji s kluzkým bahýnkem a přejíždím kořeny již ve světle reflektoru ve směru ke golfu a R6.

Olšová vrata dáváme po asfaltu a v Hůrkách JTF míří odvážně do odbočky a zkratky ke staré pražské. Gumy kloužou ve sněhu, náčelník si zde zkouší rychlou evakuaci ze sedla a jsme opět na asfaltu. Vary ve tmě, rychlost získanou ve sjezdu k Černému koni krotíme brzdami na kostkách v Libušině a v Moravské ulici. Máří Magdaléna nám ukazuje směr a lehký větřík šeptá „Zuzanka čeká…“. Báječnou únorovou atmosféru kolem Zítkovy kolonády se snaží oživit osamělý muzikant tóny Saxova zvukorohu a před našimi světly uhýbají zbloudilí lázeňáci, jimž koukají z kapes rubly. K branám základny pak dojíždíme zabláceni a promočeni po 35 kilometrech jízdy.

Tentokrát nechávám údržbu kola na doma a vrhám se zodpovědně do víru oslav Honzíkovo a Petrovo narozenin. U prostřeného stolu a v rámusu Tukanského štěbetání zapomínám kolikáté již slaví. Společně s kamarády přejeme oslavencům vše nejlepší do dalších let mezi Tukany a v rodinných kruzích, kde se mohou plně zalykat domácím štěstím.