Hlinky
Sobotní večer, zrovna uzavíráme padesátikilometrový okruh dnešní, spíše xc turistické jízdy zdatnosti v terénech rozložených kolem Stanovické přehrady. Obávaní ledoví muži doprovázení přítelkyní Žofií již odcestovali do minulosti, zůstal po nich jen chlad a jak se dnes obléct je zase skoro loterie. Klubové barvy jsou jasné, ale kolik vrstev na sebe navléknout? Asi to chce osobní odvahu nebo si říct, že není čas na hrdinství. Navlečen jak chytrá horákyně jedu ke Startu, gumy zvedají prach z asfaltu a na spočítání kapek deště mi stačí prsty jedné ruky. Na spočítání účasti Tukanů mi prsty dnes nestačí a číslo 18 + Zdeněk svědčí o chuti vyjet si s kamarády a vyvětrat z hlav starosti a jiné slasti.
„Zakroužíme kolem Hlinek“ velí JTF a tým vedený Pušákem stoupá od Thermálu k Jaru a lázeňskými cestičkami k Tyršovce, kde se terén mění do podoby žebříku po jehož stupních šplháme do Hůrek. Následuje sjezd terénem k R6, obsazenou stojící barevnou šňůrou plechových miláčků. Projíždíme mezi touto nezvykle klidnou a čekající plechovou kavalerií a stoupáme k místům, kde od roku 1933 pěstují krátce střižený zelený pažit s pískovišti a jamkami. Jsme znovu u R6, šance projet na druhou stranu je malá, ale volno se našlo a tentokrát nezávodním tempem míříme k Andělské Hoře kde se směr obrací k jihu. Před polovyschlým brodem na Mlýnském potoce nás opouští Čočkin a Jezevec a brod tentokrát překonán srabácky po lávce. Pytlákův hrob a samota na Lomnickém potoce za námi, jedeme v prachu pod Viklan, pak brousíme pláště o asfalt do Javorné a Hlinek, kde se vracíme do terénu.
Směr máme, chvilka hledání a už ztrácíme, v terénech mezi vrcholy Bukoviny a V Zákoutí, rychle výšku v dlouhém sjezdu k Bečovské silnici. Za širokými zády Pušáka a Apolína se tým schovává v protivětru a asfaltový koberec opouštíme v Cihelnách, kde v chladném počasí ani dobře oblečení golfisti nevytáhli paty z rozehřáté klubovny. Oblíbený výjezd ke Fčelínu, pár vteřin videa ze sjezdu oblíbené Jezevcovky a tým se drobí v Doubí. Na výběr máte Terezínskou, Lesní i nejvýše položenou Jánošíkovu, všichni však končíme u brány garáže a u rovné desky podepřené čtyřmi nohami, pokryté nejen značkovým ubrusem, ale během chvilky i výstavem osvěžujících rezavých „vyvarů“ a jiných i vaječně lepivých roztoků splachujících dnešní prach a také dvojnásobná Kristova léta oslavencova.
Slunce dávno zapadlo, opouštím kolektiv, v deníku mám připsáno 51 kilometrů a 1181 nastoupaných metrů, jedu se zalykat domácím štěstím a vstříc nejen další porci Kristových let.
Napsat komentář