sjezd od Diany
vyhlídka Karla IV
Tak jsem si vzpomněl na své základní IT vzdělání, dvěma prsty zručně ovládám klávesnici a z obrazovky PC se na mě hrnou moudrosti jako „… leden je doba nových předsevzetí, přání, plánů, nových aktivit a rozhodnutí, je to doba nové vnitřní naděje lepších zítřků zejména pro citlivé močové měchýře…“ Jenže pro ty lepší zítřky je třeba něco udělat i v tomto typicky nelednovém počasí, připomínající spíše konec března.
Blíží se odpoledne a třetí hodina mě vítá u Startu do společnosti bajkerů, mezi kterými se objevuje překvapivě i Vladimír, jenž má zřejmě po dlouhé době volno od práce, rodiny a splněné domácí úkoly. Aby si rychle zvykl, tak malý náčelník vede tým v předsezonním tempu vzhůru k nebesům, k vrcholkům Tuhnického lesa přes důkladně rozryté louky pod „sokolákem“ k Malé Versailes. Sovova stezka připomene závodníkům utrpení z „Kola pro život“ a dnes po ní stoupáme a kroužíme k památníku „Kniha“ až k Lesní pobožnosti.
Pěkně rozdýchán pak tým hravě zdolává převýšení k patě rozhledny Diana, aby pak nastoupané metry, pod přísným dohledem lázeňských hostů, rychle ztratil ve sjezdu volným terénem k Ecce Homo. Rychle otočit kolo a už pokračuji za ostatními ve sjezdu k Jelenímu skoku a stále dolů až za Pupp. Míjím Mariánskou kapli a silná vůle mě táhne a vede vzhůru k vyhlídce Karla IV, kde si Vítek upravuje výšku sedlovky na zimáku a tím dává týmu chvilku na oddych před sjezdem zpět k Ecce Homo.
Sjezdík za námi, klid v lese ruší jen rachot šaltrů, Garmin přičítá ujeté kilometry, kterých je stále nějak málo. Lesní pobožnost, chata U Obrazu a sjezd kluzcemokrou Čapkovkou je tentokrát v serpentinách zpříjemněn spadlou borovicí. Opouštím dvakrát sedlo, kolo v náručí a konečně dojíždím do Slovenské, kde se rychle šeří.
Denní světlo rychle nahrazeno umělým, kolem Alice to pak valíme ke Kome a po asfaltu vzhůru k „Pitchusbergu“. Terénní zkratka po modré a mokrých, zrádně kluzkých kořenech zvládnuta a už se můžeme kochat pohledem na lázně, skryté ve tmě hluboko pod námi. Oblíbený sjezdík po modré a lanýžovce tentokrát z důvodů polomů vynechán. Dáváme přednost směru ke hvězdárně a výjezdu od Hůrek na plotem obehnanou a rekonstruovanou Gétovku.
Ve tmě tuším žlutou značku a ta nás vede po kamenech a kořenech pod Ottovou výšinou do míst, kde stávala letní restauračka, Camera Obscura a kde dnes zůstal jen úchvatný pohled na Vary. Ještě chvilku ztrácíme výšku k Jaru i kolem Thermalu, Robert se loučí a najíždí další kilometry ke vzdálenému domovu. Tým pak ukazuje záda chodcům a po ujetí 30ti kilometrů jsme připraveni k oplachu kol i k rehabilitačnímu cvičení a přípravě lepších zítřků našich orgánů pod vedením oslavence Dimy. Tak Jirko vše nejlepší do dalších let mezi Tukany…
Napsat komentář