2021 09 07 Javorenský rybník

První zářijová vyjížďka, mořeplavci v barvách Tukanů čeří hladinu Jaderského moře a prořídlý tým se dnes chystá potejrat své svalstvo v terénech kolem Javorenského rybníku. Týmu přeje jako obvykle počasí a vyjíždí do Tuhnického lesa podpořen i třemi zástupci z rodu Čočkinů. Pár lalůčků po lesních cestách k chatě U Obrazu přidává nastoupané metry, které pak ve sjezdu po Čapkovce do Slovenské rychle ztrácíme.

Most u Kome není stále hotov, Teplou překonáváme u Alice, kde na tým čeká jizda po vrstevnicové houpačce k Okružní cestě. Lépe pojištění vášniví sjezdaři si ještě troufnou na krátký sjezdík k vodě a už je máme v patách při stoupání kolem Waltrovky ke Kolové. Jedu s Dimou Petrem napřed a netuším že se náčelník bude dvakrát potýkat s defektem zadního pláště. Díra v boku zaslepena knotem a tým jede pohromadě přes Mravenčák k Pile, kde se odrodili Čočkini.

Tým pak svěže míří ke studánce před Červeným křížem. JTF se nemýlí, míří správným směrem a čelo týmu míjí nenápadnou odbočku k Javorenskému rybníku. Pár kilometrů navíc tak dává náčelníkovi čas k jistě příjemné koupačce. Osvěžen se pak s týmem protahuje terény ve směru k Velkému lomnickému rybníku, před kterým dáváme levou k polesí „U pytlákova hrobu“, kde jízda končí v bahně a požitek z pohybu v přírodě se pak umocňuje vymácháním se v brodu na Mlýnském i Telenském potoce.

Brody beze ztrát překonány, bahno smyto a lesní ticho v místech „Na Hupu“ pak ruší jen rachot našich šaltrů v lese, kde přichází na řadu procvičení rovnováhy a techniky při vyhýbání se bahnu a loužím. Před námi se do květu probouzí vřesoviště u letiště a přímka cesty nás pak rychle vede k E6, kde operativně měníme plány a přes Olšovky jedeme do Hůrek a pod Gétovkou rychle ztrácíme výšku na lázeňských stezkách propletených pod Třemi kříži k Jaru.

Pohled na rozestavěně nedokončený slib politiků nad hotelem Thermal je smutný. Bazén rozčtvrcen a jen inzerované vysoké vstupné připomíná budoucí zážitky, které pro budoucí generace bonitní části horních 10ti tisíc budují zahraniční makáči. Pro ty méně bonitní tak zůstanou jen vzpomínky a zřejmě jen pohled na hladinu minerální vody z terasy.

Smutné místo slibů opouštíme, rychlá jízda kolem Thermalu a pak přes staveniště nové refýže u Tržnice končí v bráně základny i po střídmé oslavě Zelího bedny na časovce S24 u brány domova po 44 kilometrech. Mořskou solí obalení Tukani mohou jen závidět…

Petr Baumann