Roky přibývají a přibývá také počet setkání týmu Tukanů. Kdo by to řekl, že v pohotových zápisech znalců, kronikářů a v obsáhlých článcích zvláštních vydání světově proslulých deníků, zlatým písmem vytištěných na křídovém papíře, se objeví již číslovka 6. sletu Tukanů. Jen Katolické noviny, měsíčník Playboy i redakce nástroje ideologické diverze Mateřídouška pohříchu opominuly tento významný den zahrnout do svých vydání. Ovšem 30ti zúčastněným to jistě vadit nebude.

Páteční odpolední příprava protažená do pozdních večerních hodin, prosycená deštěm, provedena ve velkém stylu a sobotní ráno vítá „U Beránků“ nejen bajkerskou sekci. 17 kusů vyjíždí před oslavou, vypotit přebytečná kila a získat motivaci pro důstojný průběh oslav, do boje s s vrstevnicemi za Odeří. Žlutá značka míří do nebes a k Odeřskému jezírku, za kterým zkratkou vyjíždíme k „Josefce“. Rozbitý asfalt nás vede k rozcestí pod Wölfling až k Aliceově cestě, kterou po chvíli měníme za „Ferdinandku“. Krátký sjezd do Pstruží a svižný výjezd k Modesgrundu máme za sebou.

Chvilka na traťovku u dolu“Šlik“ a za skiareálem Abertamy opouštíme civilizaci, abychom se po „Kaffské“ cestě projeli pod vrcholkem Plešivce k odbočce na modrou, pak po zeleně vyznačeném směru na „Střední Kaff“ a stále dál až k „Winklerovu“ jasanu, odkud se proplétám mezi smrky k brodíku na „Eliášově“ potoce. „Spodní Mariánskou cestu“ měníme rychle za „Střední“ a také rychle ztrácíme nadmořskou výšku z Oldříše do Hroznětína.

Ze západu se blíží vodou nacucané mraky a také se blíží dnešní cíl a místo setkání 6. sletu. Kola uložena k odpočinku, rychlá úprava zevnějšku i výměna oblečení a už se v očích 70ti letého „kolouška“ leskne nejedna slza při gratulaci k výročí. Obdiv zasluhuje nejen dosažený věk, ale i model Petrem Dimou vyrobeného modelu vysokého kola. Slzy otřeny, líce zulíbány a přípitky neberou konce. Na řadu přichází i Maďarem připravený catering v podobě vepřových kolínek, zalévaných Bernardem. Kávička, Verčin vynikající čokoládový dort, povidlové šátečky i 70. lineckých srdíček od Áji je dobrým základem pro noční život. Dým z ohýnku pak nese do kraje tóny akordů i slova písní v podání Pušáka, Štefana i Martina.

Tma jak na konci světa, studený vítr  hraje své akordy ve větvích stromů, večerní chlad brzdí zábavu a z nebe svítí na Tukany hvězdy. Pomalu se loučí a odjíždí kamarádi, zbytek z 30ti zúčastněných končí u v chatě u kamen a 6. slet je skoro minulostí. Armáda zastoupená vyšťaveným, jinovatkou pokrytým Žížou, již bivakuje a sní své sny o míru venku na terase, Honzík se zakládajícím členem již řežou ve spánku dřevo, poslední láhev ukazuje nemilosrdně své dno.

Nedělní, stále nepříjemně studené ráno, mě pak  tahá ze spacáku a připomíná, že je třeba žít. Stopy po oslavách postupně uklizeny, vynikající česnečka napravuje chutě i trávení přeživších, zůstávají jen vzpomínky, fotky a zápis do deníku odjetých kilometrů. Jistí vytrvalci ještě iniciativně doplňují hladinu rezavé vody v tělech. Mě doma dochází inkoust v peru, páska v psacím stroji se mi trhá a unavená múza nad mou hlavou již sbírá síly na další inspiraci pro popis skvělých činů i výkonů týmu Tukanů. Díky všem za účast, gratulaci i dárky…

fotky