Kde jsou ty časy kdy to stálo za h…o a společně s bílými vločkami dopadala na česko tvrdá „únorová“ pěst proletářova. Dnes se obáváme ptačí chřipky, zákeřných počítačových i úlisných koronavirů a jsme beze sněhu. Pokrok ale nezastavíme jako se nezastaví vůle Tukanů po pohybu v přírodě. Je 25. únor večer a právě jsme se vrátili z pravidelné úterní vyjížďky, vyvětráni, olepeni bahnem, nasáklí vodou jak houby a nasyceni zážitky ze svižného podvečerního pobytu v přírodě. Kdo nebyl, ten zaváhal a určitě mu budou chybět najeté i nastoupané metry v „zimně-jarní“ přípravě.

„Dnes dáme lalůčky v Tuhnickém lese, pak se operativně přesunem za vodu k Pile a určitě dáme Andělskou horu…“ slyším náčelníka a jedeme. Nikdo nechvátá a máme za sebou Sv. Linhart, chatu U Obrazu i sjezd po Čapkovce do Slovenské ulice. Zdravě nažhaveni pak dáváme hravě výjezd od Alice po Okružní kolem Waltrovky pod Vítkovku, pak do Kolové a v Pile od Telence  si připisujeme nastoupané metry k rozcestí v lese Na Hupu.

Původní plánovaná trasa jízdy je zde změněna a zkrácena z důvodu krmení hladové kočky. Žlutá značka nás pak vede k E48, kde nás brzdí šňůry plechových miláčků. R6tka překonána a po chvilce počítá Verča schody u kostela sv. Archanděla. Schody třikrát spočítány (sjety) a tým to valí rychle k Stichlovu mýnu, kde je pro Tukany připravena hustá bahenní lázeň na cestě kolem Dubinského potoku. No lesáci i Tukani se zde vyřádili a ve sjezdu na asfaltu od Šemnické skály do Šemnice nás doprovází déšť. Ještě kousek lesního, kluzkého sjezdu a u Muzíkovského mostu se tým dělí.

Bobo podléhá vábení asfaltu, Verče nesvítí světlo, Zuzka není ve své kůži a tak jedou k Varům po pravém břehu Ohře. Zbytek týmu jede po levém a svá těla i svaly vytřásá na kořenech a kamenech k tábořišti na Hubertusu. Ještě poslední stoupání po Výletní a jsme ve Všeborovicích, kde čeká hladem mučená šelma.

Kočka nasycena, podrbána a po 41 kilometrové vyjížďce se tým opět schází u stolu kulturněrehabilitačního centra. Dochází ostatní a svátek Petra i narozeniny plaveckého mistra jsou důstojně oslaveny. Krutá rána však stíhá náčelníka, jenž si odložil zablácené kalhoty na WC. Slizký zloděj pak využil chvilku nepozornosti a získal tak lacino jistě ceněnou trofej. Doufám, že je nabídne v AUKRU….

fotky

„Победный февраль“ zapadl prachem a současný únor se svými teplotními rekordy drásá natěšená srdce milovníků sněhu. Zbytky sněhu mizí fofrem z hřebenů Krušných hor před očima a naděje, že se ještě svezeme ve stopě je velmi nejistá. Jisté ovšem je, že se dnes vrací z Loučné sjezdařský tým Tukanů a na startu dnešní vyjížďky se sjíždí jen 3 kusy.

Nikdo další se zřejmě dnes nepřipojí a poháněni silným západním větrem tak vyjíždíme z Donitz přes Schuffhäusen k Schobrowitz, abychom dnes zdolali Vogelhügel a vrcholové, travou zarostlé vysokohorské plató Glatzehügel.

512 metrů nadmořské výšky hravě zdoláno, výhled na všechny světové strany únorově mokrý a hlavně větrný. Tukan Dima roztahuje ve větru křídla, Martin zde konečně vyplnil bílé místo na své mapě a jedeme dál. Před Pulwitz pak dáváme z asfaltu levou do lesa a bahnem se plížíme nad Elm.

Rychlý a klouzavý sjezd kolem koňů a nastává boj s protivětrem na asfaltu položeném přes Haid k Neudau, kde se dostáváme na Královskou/Zemskou cestu a pak přes Thiergarten nad Rodisfort .  Pamětníci si zde vzpomenou na klouzavé čedičové kameny (nyní nově překryté asfaltem) a padáme dolů k rozvodněné Eger. Ještě že je tu krytý dřevěný most a jsme na druhém břehu.

Světla je stále dost, ale kilometrů málo. Rodisfort za námi a před námi stoupání od mostu v Gießhübl-Sauerbrunn k Rittersgrün, které se láme u kapličky a tep se pak opět zdvihá ve střemhlavém letu a sjezdu mezi chatami k Egerbrük. Krátký brdek a opět padáme k Eger Fluss abychom si mohli vychutnat bajkování na pomalu zanikající stezce k Hubertusu a jsme zpět v Schobrowitz, kde se loučí Martin aby neztratil výšku při návratu domů.

Kruh je pomalu uzavřen, rozsvícené reflektory pak ozařují jízdu dua Tukanů při návratu z Schobrowitz po cykloztezce k Egerbrücke a k základně, kde se pak setkáváme s přáteli a hlavně s Honzíkem, jenž oslaví zakrátko den, kdy jeho hlava vykoukla z lůna matky a poprvé si řádně zakřičel. Tak přejme Honzíkovi vše nejlepší a spoustu rovnováhy do dalších let…

fotky

Tak nám „orkánka“ se jménem Sabina provětrala kučery i zaprášené kouty naší vlasti a dnes vyjíždíme proti silnému větru do prostoru loketských lesů. Připravuji se na vyjížďku a venku za okny září slunce jak o závod. Před brankou nasedám a kolem mne se honí ve větru vločky sněhu. S vánicí v zádech pak fofřím ke Kauflandu a na mostě přes Ohři se utkávám se silným protivětrem. Vítr cloumá s větvemi stromů i s mými kily a konečně brzdím u AC Start obalen sněhem jak sněhulák. Tým se schovává v kavárně Bonjour a tak se jdu také schovat.

No je čas vyjet, vánice přestala, slunce opět vítězí a tým vyjíždí po cyklostezce do Tašovic. Stoupáme vzhůru kolem Vítka mezi vilkami do Slovanské, kde mi náhle mezi loužemi na cestě V Chatách uchází vzduch z předního bezdušáku. Vytahuji vítěze testu, kmitám pístem a na první pokus se dílo podařilo. Opocen pak doháním tým ve stoupání nad štolou Benátčanů.

První zahřívací stoupák je za námi a rychle padáme lesem dolů k Ohři. Hladina řeky rychle táhne k Hamburku a tým náhle bojuje s protivětrem a sněhovými vločkami, jenž se nás snaží oslepit. Olepeni sněhem dojíždíme do Lokte, kde světla oken osvěžovny U Gardnera ukazují, jak maják, kde se pro dnešek nalézá záchrana.

Venku čina, blizard jak na stepích americké prérie. Nalezený azyl poskytuje místo u stolu a dietně bezchybný čaj s přísadou do koblih rozeřívá nejedno tělo Tukanovo. Ještě zkoušíme, jak budou působit zde poskytnuté kalorie ve tvaru jelit i jitrnic na formu Tukanů a opět vyjíždíme už do tmy a do dnes hodně proměnlivého počasí.

Žádná velká změna k lepšímu a tak po zralé úvaze náčelnictva je dnešní vyjížďka zkrácena. Rozhodně neradi se podvolujeme a v jejich stopách si připisujem nastoupané metry kolem loketského koupaliště k Loučkám. Jindy vylidněné Nové Sedlo ještě prázdnější i psi někam zalezli.

Vítr v zádech, louže na panelce střídá sníh a jsme na vrcholu Podhorské kypy u polního letiště. Na východě světla Varů, před námi zasněžené louky a začíná mrznout. V Jenišově chroupá pod plášti na cyklostezce do Dvorů led. Ještě zdolat poslední metry z dnešní 36 kilometrů dlouhé vyjížďky a jako magnet nás přitahuje teplo sálající z oken a dveří restauračky, kde obsazujeme svá místa a můžeme konečně popřát Jiříkovi vše nejlepší do dalších, šťastných a ve svěžesti prožitých 66 let…

fotky