tak konec dobrodružství, loučíme se
a jedeme domů, začínáme směr Stakčín
Po noční bouřce, kdy blesk stíhal blesk, voda smáčela vše živé a kořka vysychala před očima, se probouzíme do slunečného rána. Vše zabaleno, uklizeno, loučíme se s kamarády. Pavel nacpal do svého kombíku nejen Zdeňka, Jardu a sebe, ale také 3 kola a veškerou výbavu, přidal plyn a jsou fuč.
Nic netrvá věčně, dnes se vracíme domů, ke své rodné hroudě, která je vzdálená cca 1000km. Bagáž zabalena, lajdácká provedena a po ose jedeme z Runiny přes Topoĺu, Príslop do Stakčína na vlak. Kilometry po asfaltu rychle přibývají a přibývají i nastoupané metry z Príslopu k vodní nádrži Starina. Jedu napřed, zadní brzda dělá ve sjezdu co může a přední se jen veze. Rychlý sjezd a jsme ve Stakčíně. Času je dost, dáváme přednost osvěžení v místním hotelu a jako desert si prohlížíme T38 v životní velikosti. No je čas se nalodit, kola nastrkána do WC, Tukani usazeni a už to valíme do Humenného.
Nevím kdo byl městským architektem v Humenném, ale zde bych nechtěl ani umřít. Kolem vás horko, prach, nevzhledné domy, dojem zachraňuje fontána s gejzíry studené vody. Konečně je přistaven vlak, kola pověšena na háky a Tukani usazeni v povinně místenkovém vagoně s nefunkční klimatizací. Vlak se konečně hnul a kolem Strážovských vrchů míří na jih. Strážske, Michalovce, Trebišov, Košice, Prešov a stále se dál, strojvůdce se probíjí nocí k Ostravě a pak i k matičce Praze. V Praze snídaně na vidličku, nástup do rychlíku směr Ausig a po čtyřech hodinách jízdy nás vítají odpolední Vary. Loučíme se s Ájou a Romanem a jedeme se zahlásit ke Kubrychtům, že jsme ujeli 390 km a nastoupali 7000 metrů. Vzpomínám na „Šariš“, dávám z povinnosti jedno a jedu domů pozdravit vše co mi přijde do cesty.
Tak kamarádi, příští rok na Ukrajině. Všem zúčastněným kamarádkám a kamarádům také děkuji za poznámky, jejich kydy, postřehy, trpělivost při focení a inspiraci pro tyto řádky…
Petr Baumann
Zaplnili jsme nová místa na bílé mapě Tukanů, doufám že máš na mysli desinfekci …