vyhlídka Holica 538 m.n.m.
naučný chodník Miroslava Poliščuka
Začít den bez pravidelné rozcvičky, to je pak zpackaný den. Tukani ovšem pravidelně cvičí a dnes jim do toho svítí i slunce a zvoní zvony a zpívají místní věřící při ranní sváteční bohoslužbě. Do startu vyjížďky a do otevření místního „Globusu“ je mnoho času, jdu se projít k vojenskému hřbitovu a cestou zpět si prohlížím vojenský trofejní materiál v soukromé zahradě. Tukani pilní jak včeličky čistí, leští, mažou a vůbec se mazlí se svými dvoukolými miláčky, Bobo se mazlí s dalším 10° v plechu, dopíjím ranní kávičku a připravuji se také na spanilou jízdu po asfaltu ve směru k Uliči, kde na nás čeká ve výšce 538 m.n.m. vyhlídka Holica a poté sjezd po naučném chodníku Miroslava Poliščuka zpět do Uliča s návratem do Runiny.
Tým připraven, bidony naplněny pitnou vodou z místního pramene a vyjíždíme směr Topoĺa, kde si nenecháváme ujít prohlídku kostela sv. Michaela Archanděla sroubeného ze dřeva. Na hřbitově pak obdivuji náhrobky pána a paní Buraĺových svařených z pancéřového plechu. No lidová tvořivost má i na Slovensku hluboké kořeny. Opouštíme tato smutná místa a pro osvěžení paměti a ducha navštěvujeme ještě místní židovský hřbitov. Ještě mě v obci zaujal všeslibující nápis „ROZLIČNÝ TOVAR“ a jedu za kamarády k obci Kolbasov, kde vládne pevnou rukou starostka paní Jana Sidorová. Kdo by to řekl.
Nohy roztáčí kliky v rychlém tempu mířím za ostatními východním směrem k ukrajinské hranici, kde v obci Ulič odbočujeme po cyklostezce do stoupání kolem Vysokého vrchu a pod Orlovcem k vyhliadce Holica. Cesta se slibně vine vzhůru, ve 12ti% stoupání v prudkém poledním slunci vzpomínám na zimní pohodu v Krušných horách. Pod koly chroustá kamení, jazyk se lepí na patro a už se před námi otevírá náhorní planina s vyhlídkovou plošinou Holica ve výšce 538 m.n.m. Krátký žebřík zdolán a už točíme tělem i hlavou dokola. Pohled do kraje neskutečný, vrcholy Poloniny, Magura, Vihorlat, na východě Užanskij národní park – Zakarpatská Ukrajina a dole pod plošinou Bobo a Roman. Foťák má co dělat.
Konec vyhlížení, společná fotka a pěkná jízda po hřebeni náhorní planiny ukončena pěkným sjezdem pod zelenýma korunama buků. Naučný chodník Miroslava Poliščuka se ale zrádně mění v bahenní peklo, zpracované lesními stroji a vytvarované do hlubokých koryt. Odbočujeme do panenského lesa, kde je rozvinuta rojnice a hledání vhodnějších podmínek pro sjezd do Uliča je otázkou života a smrti. Strkáme kola dolů, nahoru, vlevo, vpravo, tretry kloužou v bahně, hmyz se raduje. Nalezená cesta v buřeni, mezi spadanými kmeny a větvemi konečně zdolána a naštěstí končí v brodu říčky Uličky. Voda je naše záchrana, v prudkém toku se zbavujeme třetihorního lepivého bahna nejen z nohou, ale i bajky jsou jako nové.
Na obzoru obec Ulič s avizovanou restaurací, cesta však vede bahenními loužemi a tak jsou kola opět k nepoznání. Nějak nám to nevadí a berem útokem zdejší osvěžovnu, kde pleníme jídelní lístek. Pavel si fotí pěkně tvarované pozadí děvčici z Pienin a Pepa slintá nad tou krásou. Krása nekrása, platíme a mažeme zpět do Runiny, kam dojíždíme neznaveni po 50ti kilometrech. Obvyklá dávka Šariše i bryndzové halušky se slaninkou nás staví do latě a jsme připraveni pro večerní život u ohně a nejen u buřtů…
Napsat komentář