tohle létá v Tuhnickém lese …
… v lednu 2017
Úterý a pravidelná příprava fyzických a duševních předpokladů k podání co nejvyšších výkonů Tukanů v nové cyklistické sezoně nějak nesměle začíná. Někteří brousí skluznice běžek ve stopách vyřezaných v golfovém resortu a okolí Andělské Hory, Roman potí krev na trenažéru i Marty nabírá formu „jizdou na kole uvnitř“. JTF hýří mladistvými nápady, směle vyráží společně s Vítkem a Irčou na první bajkerskou vyjížďku do zasněženého Tuhnického lesa.
Rád bych se k náčelníkovi připojil, ale pohled na rozebrané kolo, připravené k nepravidelné generální opravě, mě vylučuje z účasti. Hrabu tedy další příděl sněhu kolem domu a myšlenky na běžky mě dnes nějak přecházejí. Potřeba doplnění iontů a vitamínu B6 rozpuštěného v rezavém vývaru mne však neopouští. S bolavými svaly na vytahaných pažích obouvám turistickou obuv a vyrážím pěším pochodem do Tuhnického lesa s cílem překonat únavu. Dima má asi stejné myšlenky a tak společně brouzdáme po stezkách a zasněžených lesních cestách vzhůru k Svatému Linhartu a dál a dál ve sněhem zasypaných terénech vrcholových partií mezi Abergem a Dianou.
Z oblak padá sněhová vata, pod podrážkami vrzá čerstvá vrstva bílého nadělení. Sledujeme stopy po gumách bajkerů a kilometry zdolané „dvojkou“ pomalu přibývají, přibývají i výškové metry v klidu zimním spánkem spící přírody. Stoupáme stále výš a směle od Sv. Linhartu v řídkém vysokohorském vzduchu, nedbáme na nebezpečí lavinových polí, pozorujeme atrapu sokola zavěšeného mezi smrky a rychle zdoláváme výšvih k chatě U Obrazu. Zde pak konečně nalézáme otrlé zástupce rodu Tukanů, dnes sedlající své bajky. Společné foto a kamarádi driftují ve sněhu ve směru k vodárně. S Dimou pak překonáváme nástrahy sněhových polí, již ve tmě a mezi vločkami padajícího sněhu po liduprázdném hřebeni ve směru k hájence Diana.
Vrchol dnešní výpravy máme za sebou, rychle klesáme po Rohanově stezce a dál po Magnum k úbočové, černou zvěří rozryté Lesmistrově cestě. Vlevo hluboko pod námi září světla Tuhnic a kolem střelnice stále rychle ztrácíme výšku nad „Evropák“ a do Chelčického ulice, kde nám schází jen 100 yardů k branám základny. Stopy gum bajků pak prozrazují, že kamarádi jsou již zde.
Na terase jsou sice volná místa, sklepávám ze sebe sníh a ze dveří osvěžovny se na mne valí příjemná vlna živočišného tepla a pachu tabáku. S Jirkou jsme tak hravě překonali 14 kilometrů nástrah drsných zimních podmínek a horských terénů rozložených vysoko nad Tuhnicemi. Těla si však žádají rehabilitaci, zasloužená rezavá odměna je na stole. Protahujeme krční svaly, zapojeny jsou i svaly zejména pravé horní končetiny při vítání nového občánka Kubíka, jednonohé zelené vidle a i „nováčci“ se zdravě a aktivně projevili. Síla kolektivu se projevila a příprava na novou sezónu se též zdárně rozjela a vydařila…
Napsat komentář