nový typ biokarbonových řídítek
Bučina
Tak nám ten den utekl jako voda mezi prsty. Odjíždím předpisově osvětlen ze základny ve společnosti kamarádů, projíždíme tmavými kouty Tuhnic, cyklostezka za lávkou přes Ohři nás vítá citelným chladem a Stará Role se pomalu noří do mlhy. Sedím u PC, fotky a videa mi připomínají dnešní akci, ve které jsem ve společnosti kamarádů projel 63 kilometrů v blátivých terénech, v podzimních barvách listí a také bez pití. Asi blbnu, pití jsem nechal doma, ani jsem se nenapil a omylem zakoupený 100% cukerný roztok s umělou chutí jahod, jsem pak raději ztratil při sjezdu od Kazatelny do Slovenské ulice. Vody je kolem dost a mám na mysli že za tři hodiny budu na základně, dehydratace tedy nehrozí.
Dnes je cílem vyhlídková věž Bučina nad Kyselkou. Cest na výběr je mnoho, ale Tukani vylétají dnes od Startu do vrcholových patií Tuhnického lesa, od Kazatelny pak rychle letí do Slovenské ulice, užaslým Březovákům předvádí své barvy, aby pak z Cínové ulice vyjeli kolmo na Okružní cestu, na kousku asfaltu uklidnili dech a zkratkou po lesních pěšinách vyjeli na modrou a do Kolové. Na cestě do Pily kolem letiště vzpomínají staří a zasloužilí s láskou na hluboké bahno v místech, kde je dnes utužená šotolina. Telenec jak bez života, jen kozy za ohradníkem mečí na pozdrav. Skorovyschlý brodík na Telenském potoce zdolán, brod na Mlýnském potoce hravě projet a za Pytlákovým hrobem to valíme lesem cestou necestou k Peklu.
Kořeny, kluzká tráva a řídké bahýnko na promáčených lesních cestách, ticho spícího lesa náhle ruší praskot a je tu ošklivá zlomenina. Karbonová řídítka Vítkova stroje jsou vejpůl, rychlá „zdravotnická“ pomoc na místě. Les poskytl smrkové výztuhy, Irča leukoplast a kamarádi odhadující škodu přidávají rady jako „dej si tam lešenářskou trubku“ nebo „kup si Ukrajinu“. Vítek schovává zrezavělou nerezavějící sadu kapesního nářadí, přemýšlí nahlas kam dřív vrazit prachy, chlubí se novou konstrukcí a materiálem svých biokarbonových řídítek, načež srdnatě tlačí bajka lesem ve směru k Peklu.
Tým pak opouští Vítka na asfaltu u Nové Vísky a míří přes pole ke Stružné, aby pak dojel za Činovem ke hranici přísně střeženého prostoru, kde se v tomto čase pohybují jen vojáci a době říje i zahraniční lovci s německými poznávacími značkami na autech. Příroda je příroda, hranice obsazeného liduprázdného prostoru nejsou překážkou, jízda terénem a po cestě pod Vysokou plání pod Větrovec nikým nerušena. Gumy bajků obaleny slizkým doupovským lepivým bahnem se pohybují dlouho nejetým terénem kolem Svěráku ve směru ke Svatoboru.
Sotva jsme se na kousku asfaltu a na šotolině na cestě k Bučině zbavili bahna, tak jej znovu nabíráme do zásoby na rozježděné cestě k právě rekonstruované rozhledně nad Kyselkou. Bukový les vykácen a jindy pěkná vyhlídka z Bučiny do údolí Ohře, na Kyselku, na Novou Kyselku a Pulovice je v oparu a zamlžená. Společná fotka ve věži a už se tužíme ve sjezdu po červené k Lesní kapli. Stezka je dnes kluzce blátivá a Bobo poznává mezi kameny i sílu zemské přitažlivosti. Bajky prostrkány nejetelnou částí, zbytek sjezdu k Lesní kapli máme za sebou a jsme odměněni pěkným pohledem na zdevastovanou Mattoniho vilu a lázeňkou část, kdysi slavného Giesshüblu.
Z mosazného kohoutku si dávám pár hltů posilující studené železité „matonky“, přejíždím lávku přes Ohři a dávám bomby za ostatními k Nové Kyselce, abych pak trhal rekordy na asfaltu do Pulovic a k Boru. Tým roztažen a roztrhán, závodníci jsou někde vpředu, čekám a fotím pěkné pohledy na Doupov z Lysého vrchu a někde vzadu se zdržel dnes věčně hladový Honzík. Konečně dojíždí, doprovázen náčelníkem a se zbytkem týmu doráží k základně. Bajky ošetřeny, zbaveny vrstev bahna, listí, kamínků a uloženy k odpočinku do garáže. U stolu je i Vítek a Pušák, doráží i Maďar s čínskou verzí kvalitních karbonových řídítek pro Vítka. Cinkání skla nahrazuje zvonkohru v Loretě, zábava v plném proudu, venku se šeří a večer se mění v noc.
Tak nám ten den utekl jako voda mezi prsty. Odjíždím předpisově osvětlen ze základny ve společnosti kamarádů…
Napsat komentář