nad loketským koupalištěm
Blíží se třetí hodina prvního listopadového úterního odpoledne, slunce na obloze sice září, ale venku chladno a u ACS, při počítání účasti, si vzpomínám na text písně Milana Chladila „…je, je, je nás jedenáct….“.
Vhodných a pěkných bajkových terénů je na výběr v okolí Varů dost, ale dnes si dáme Horní Slavkov. Pro začátek nás vede malý náčelník do stop, mnoha kliček a lalůčků a „cyklokrosu“ na velké Loketské výsypce s návratem do stezek prosekaných v neprostupných místech katastru obce Loučky a Nového Sedla. Projíždíme místa, kde se mezi keře sotva vejdou naše široká ramena a řídítka a kam se vydávají zdejší domorodci jen s obavami a vyjímečně, pouze za světla a s velkou odvahou. Pěkný sjezd po úzké a technické stezce mezi stromy v prudkém svahu u loketského koupaliště nás vede do Lokte a k lávce přes Ohři. To co jsme ve sjezdu ztratili, musíme znovu nastoupat k Supímu potoku a dál k Nadlesí.
Světla rychle ubývá a dobrým vodítkem pro opozdilé bajkery v nastupujícím šeru je Eifelův svítivě žlutý povlak na batohu, který konkuruje svou velikostí Bohoušově batůžku. Co v něm Eifel vozí je nám stále záhadou, asi vzduch a nic co by zvedlo jeho formu. Někteří šeroslepí Tukani zapínají světla již na loukách nad Nadlesím a do Třídomí dojíždíme již za nastupující tmy. Na jasném nebi tisíce hvězd a jako hvězdy vypadají i naše osvětlené bajky, které vedeme kolem Pulečka k Hornímu Slavkovu. Malý lalůček mezi domky starého města a před námi je stoupání k popravišti. Kolem nás tma, klid, jen hvězdy, úpění odsouzenců vpletených do kola a vzdechy popravených již dávno odnesl vítr.
Na západním obzoru poslední zbytky světla, poslední stoupání pod Stránisko, sjezd k hájovně Bor a zdolat „jezevcovku“. Doubí za námi a před námi základna a chvíle aktivně strávené mezi, kupodivu nezabahněnými kamarády. S Dimou probíráme jemný rozdíl pojmů rehabilitace a degradace organismu, s ostatními se domlouváme na sobotní vyjížďce. Kam se vydáme nevím, ale start je ve 13.00 hodin od Startu.
Napsat komentář