pod Uhelným vrchem
Dnes bojuje Sparta v Moskvě, Plzeňská Viktorka v dalekém Tel Avivu a Tukani se vydávají zdolat brdky kolem Varů. „Je 16.18 a čas odjezdu“, hlásí malý Hujer velkému náčelníkovi. Od ACS vyjíždí 21 Tukanů, směr trasy je štábem naplánován … stoupání, klesání, vydat kalorie a vypotit kila s cílem tradičně daným.
Na rozehřátí zvolena cyklotrasa kolem Ohře do Drahovic a pak nabrat výšku k rozcestníkům Nad a Pod Pražskou silnicí, odvážně se vrhnout do barevného plechového proudu a kolem R6 vystoupat ke golfu. R6 se svým proudem plechu je za námi, před námi kousek trasy starého Artíka a brod na Telenském potoce. Pláště víří prach na cestě kolem Pytlákova hrobu, brodík na lomniclém potoce vysušený a jsme u Hajnice. Na horizontu koukající střechy Dlouhé Lomnice jsou za námi a již se těším na výjezd k Viklanu.
Náčelník ho tentokrát vynechává s tím, že tam jsme byli a čeká nás výstup od Červeného kříže k Uhlířskému vrchu. Dorážím pod Uhlířský vrch vysušený a opocený jak uhlíř (mladší Tukani si dávají z povinnosti výjezd ještě jednou), těla chladíme v pěkném a rychlém sjezdu k silnici na Hlinky. Kousek asfaltu, balík se hrne opět do terénu a staví se do pozoru ke společnému fotu, na kterém se Láďa stydlivě schovává za Romana. Krásný sjezd volným terénem a dlouho nejetou stezkou k silnici z Varů do Bečova.
Rovný asfalt svádí k vysokým rychlostem. Vlaju na konci balíku, po očku sleduji rychlost, garmin chvílemi ukazuje 37km/hod., auta nám skoro nestačí a tak raději odbočujeme na Kfely, kde se rychlost vrací do normálu. Cesta se zvedá a náčelník hlásí „mladší pod padesát dají Kozihorskou a ostatní jedou směr Cihelny“. Dávám přednost Kozihorské, lapám pak v řídkém vysokohorském vzduchu po O2, mučím svalová vlákna musculus femoris a trhám si plicní sklípky v prudkém výjezdu ve společnosti Ládi a Vladimíra. Jsme po chvíli na Kozihorské a Láďa se loučí a jede pozdravit Slavkov.
S Vladímírem spěcháme za Berym a Vítkem, kteří čekají u hájovny Bor. Náčelníkova grupa nikde a slyším jen ozvěnu hlasu JTF ve větvích lesa „Zuzanka čeká“. Poslední vrchol překonán, Jezevcovka sjeta a už brousíme s Vladimírem brzdové destičky o kotouče na základně. Přijíždíme v limitu, kamarádi sotva objednali a můžeme si tedy všichni společně vychutnat zvonění a cinkání sklenic. Švih se povedl, poctivě projetých 54 km a kyselina mléčná se hlásí ke slovu, cyklistika bolí. Teplota klesá a čas rychle utíká a vzpomínám na verše Karla Kryla…„venku se setmělo, tato noc nebude krátká“.
Napsat komentář