-
- a tudy jsme dlouho nejeli, pod tratí k Čankovu
-
- cyklistika patří mezi kontaktní sporty…
-
- Newtonův zákon způsobuje i bolest
-
- Rychle zvednou, nasednout a vyjet …
Listopad se svým spadaným listím je skoro za námi a dnes je tu opět pravidelná úterní vyjížďka. Tentokrát se jede ve směru k Tatrovicím a bohužel bez účasti mladších Tukanů, tvrdě pracujících pod knutou zaměstnavatelů či platících krvavé DPH .
Silně vychlazené karlovarsko ponořené do podzimní šedi, třetí hodina odpoledne, kávička v kavárně dopita a 7 Tukanů vyjíždí přes Rolavu a Třeboňskou do míst, která již dlouho nepoznala vůni našich plášťů. Malý brdek a již se proplétáme zarostlou a neznatelnou stezkou pod tratí „Na Šlemu“ k asfaltu Hraniční ulice.
Čankov jak po vymření a už tlačím tým před sebou pod Bílou skálu a stezkou pod „Noční Můrou“ vzhůru k Mezirolí, kde nás vítá Roman. Sjezd po cyklostezce do Nové Role pak zpestřen terénní vložkou, levý břeh Rolavy k lávce za námi, ocelové schody ke garážím hravě zdolány. Před stoupáním kolem „Žídků“ ke trati zkušeně řadím lehký převod a přičítám si zde poctivě odmakaný výjezd k dobru.
Rychle se šeří, pouliční lampy již osvětlují Bouchalku i rybářský revír. Za „starou Nejdeckou“ se nás chystají sežrat dva bernardýni. Je skoro tma, někteří již svítí a JTF předvádí jak se šetří el. proudem i v těchto podmínkách. Asi vidí i za tmy. Křoví i mlaskavé kluzké bláto za rybníkem překonáno, výjezd lesní stezkou pak zpestřen ukázkou zvedání předního kola náčelníkem a neplánovaným pádem do měkkého jehličí. Ještě že je tma…
Brod na Vlčím potoce zdolán v sedlech a světla našich reflektorů pak osvětluje svižné stoupání k Rájci, jenž je náhle přerušeno pádem, který zakládající člen komentoval „i cyklistika patří zřejmě mezi kontaktní sporty…“. Komentář zúčastněné jsem v tom zmatku bohužel nezaznamenal, ale úsměv na tváři svědčí o její silné vůli a odolnosti. Pro některé z týmu chvilka na traťovku, drobné zranění ošetřeno na místě a tentokrát asi do Tatrovic nedojedeme.
Pod Rájeckým Špičákem tma jako v pr…., vlevo svítí světla osamělého zakladače na Smolnické kypě a před námi sjezd k vřesovskému odkališti, které je však se svou typickou vůní brzo za námi. Stará Chodovská, Chodov, Mírová a v Jenišově se loučí a mizí do tmy Roman. Tým pak dojíždí po 42 kilometrech k bráně rehabilitačního střediska…
Napsat komentář