… čerstvě chlazení Tukani u Startu
potrhaná kůže letícího Tukana
„Březen za kamna vlezem“ pochopila správně jen Zuzka i silničáři z řad Tukanů, změnili operativně polohu a využívají teplejší pásma zemského povrchu k tréninku na novou cyklosezonu. Pocity sportovců z doby ledové nechali jen nezmarům, kteří se pevně drží rodné hroudy a kteří se vydali odvážně dnes na zmrzlou a ledovou vyjížďku.
Je před jednou odpolední, navlékám na sebe vrstvy v barvách týmu, drahá polovička si dělá prstem do čela důlek a komentuje můj odjezd slovy, že jsem se zbláznil. Ale tělo si žádá pohyb a v ledovém protivětru mizím rychle ke Startu. Dojíždí Pušák a Irča a praporky v ořechu odmítají spolupracovat. Horká voda poskytnutá kavárnou Bonjour a nalitá na kazetu domlouvá ořechu a vyjíždíme směr Jenišov. Chvilku čekání na červené u Varyády zneužívá ledový vítr a ořech opět odmítá spolupracovat. Pušák s Irčou odjíždí po plánované trase a já tlačím kolo vzhůru k domovu, kde se pouštím do rychlé rozborky a zborky ořechu.
Praporkům v ořechu domluveno, kolo opět v cajku, ženě se na čele prohlubuje důlek a já jedu zpět do zimy vstříc nástrahám doby ledové. No po chvilce jízdy poznávám co je doba ledová. Přední kolo jde do smyku, než stačím roztáhnout křídla jdu rychle na přistání a mé tělo se veze po ledem pokrytém asfaltu. Vyplétám nohy i ruce z kola, kolem vyjí a štěkají psi cítící krev. No pěkně jsem se svezl, srovnávám řídítka, rychlá prohlídka škod – prodřené sedlo, bunda, kalhoty, prádlo i kůže, naražené svaly a kosti nevnímám, hlavou se mi honí slova písně Navarové „… no tak leť a sedmkrát mávni perutí…“.
Cítím v sobě energii, domů se nechci hned vrátit a jedu s dírou v kožichu přes Svatošky kolem Ohře do Lokte a vstříc kamarádům, které nalézám v ohřívárně „U Gardnera“. Horký čaj, tradiční desinfekce z produkce jistého plzeňského podniku a první ošetření mě přivádí do společnosti podobně zmrzlých kamarádů. Vstřebávám poctivě teplo z čaje i roztopených kamen, ale čas letí a nás čeká jízda proti ledovému větru zpět do Varů. Sedáme do sedel, rozehřátá těla venku rychle vychládají, zamrzlé přesmykače odmítají spolupracovat a tak to valíme kolem vody ke Svatoškám a přes Doubí k bráně rehabilitačního střediska U Kubrychtů.
Tentokrát nemá smysl ledem obalená kola čistit a rychle mizíme do teplem dýchajícího a kupodivu prázdného lokálu, kde drží místa Bobo. Desinfekce „kapiček“ pokračuje, rezavý plzeňský vývar ředí úspěšně krev a z mutimedálního světa přilétají zprávy o pohybu silničářské sekce v Toskánsku, ze stínu palem přetopené Floridy a ze sedel rotopedů zdejších choulostivějších Tukanů.
Večer se ohlašuje tmou a potřetí dnes jedu v ledovém větru vzhůru a vstříc k očekávaným komentářům svého stavu po odjetých, dnes hodně ledových 34 kilometrech. No měchačka za rozedřený batledres mě asi nečeká…
Napsat komentář