hradiště Starý Loket v Tašovicích
Vildenava
Příroda se ukládá k zimnímu spánku a k podobnému spánku se přidávají po sezóně i cyklisti milující teplo a ideální podmínky pro jízdu na silnici či v terénu. V mobilu se vykecává Cirda „Že vás to bajkování ještě baví. Já byl dneska na silnici (protože jsem zas…. silničář) a dal jsem Bečov a zpět. Málem jsem tam chcípnul vyčerpáním a to tam nejsou kopce. V tomhle počasí mě to vážně neba“. Otrlí Tukani ovšem nelení a provětrávají celoročně svá brka i v tento nevlídně vlhce šedivý listopadový čas.
Sobotní poobědový čas a u AC Start se objevuje 11 kusů skalních, kteří pod vedením Pušáka touží po klidné jízdě ve svazích a kolem Ohře ve směru k Lokti. „Touha je zázrak, kámo, zázrak…“ a pěkně v tempu jedeme kolem Globusu do Tašovic a pak lalůčky k místu, kde přišel o svobodu Vítek z rodu Müllerů a odkud již staří Čechové koukali z palisád Starého Lokte na Doubí, na Eger River pod zahrádkami a dnes by koukali na Boba, jemuž se právě (asi včas) porouhal šlapák.
Rychlý průjezd mezi zahrádkami, podlézt závoru a už svižně stoupáme již bez I.a. Březiny cestou a pak i lesními stezkami vyslanými bukovým listím k Lesní vyhlídce. Hluboko pod námi Svatošky, Pionýrské, hlas Ohře není slyšet. Opouštím za ostatními vyhlídku a v lalůčkách lesních stezek střídám sjezdy s výjezdy k další oblíbené vyhlídce vysoko nad Ohří. Jeskynní vyhlídka s křížkem na svém místě, naproti na obzoru vrchol Koule a hluboko pod námi se neúnavně valí k Varům a dál vody Oharky. Společná fotka a je tu sjezd ke smírčímu kříži na Vildenavě, kde si hledám ideální stopu mezi kameny až k hladině Ohře.
Klidná jízda proti proudu do Lokte, houpací lávka pak stezka k Hornímu jezu, skalní vyhlídka s tunýlkem za námi a čeká nás výjezd přes přírodní areál k čerpací stanici a dál k odbočce na Dvory. Pod gumami mlaská bahýnko, které doprovází bublání Supího potoku až k odbočce u sv. Ludmily, odkud je povrch cesty ke Dvorům pečlivě zpracován traktorovým vzorkem. Nezměřitelná hloubka bahna vás drží za sedlo a rychlost je skoro na spadnutí z kola. Zezadu se na mne tlačí Čenda i Roman, nedávám jim šanci a prostor na předjetí. Alespoň poznali jak rychle jezdí důchodci.
Dvory zdolány, chvilka čekání na opozdilé, ještě se pozdravit s týmem ve vlněném oblečení a už jedeme loukou kolem Božích muk k vrcholu Robič. Kříž na vrcholu, místo mystické a nutící ke zpomalení a k vytvoření společného fota. Zklidněný tep i dech pak rozbouří pěkný, rychlý a technický sjezd po singltreku zakončený „pádem“ do Revoluční ulice, odkud se jedeme představit návštěvníkům Lokte.
Loket obsazený kupodivu početným davem turistů opouštíme po cyklostezce, Pušák drží tým na uzdě, kilometry přibývají k rozhoupané lávce. Odvážní zdolávají schody k asfaltu v sedle, méně odvážní se na asfalt dostávají tradičním způsobem, po svých. Světla reflektorů prořezávající černou tmu nahrazují pouliční světla v Doubí, ještě pár nastoupaných metrů do Tuhnického lesa a po 42 kilometrech brzdím u bran základny. U stolu živo, objevuje se i Bobo a Vítek a z éteru posílá kolektivu pozdrav Fešák Hubert, dnes osaměle kroužící kolem Odeřského Jezírka. No v tomhle počasí mohou jezdit na kole jen blázni…
Napsat komentář