v suchu před brodíkem na Telenském potoce
dva defekty pod Gétovkou (Dima a Petr)
Ukládám bajka ke spánku, o vlahém osvěžujícím večeru si, v tomto večerním ze Sahary importovaném vedru, mohu nechat zdát. Ze západu se valí černá hradba mraků, prosvětlována světlem blesků a tamtamy hromů oznamují skoro půlnoc. Vzpomínám na Karla, jemuž je nyní odepřeno potěšení z rezavěhořkého nápoje s chuťovými vlastnostmi křenu a ještě jedním zvyšuji národní průměr spotřeby.
Rtuť v teploměrech se vaří, ale dnešních průměrných 29°C se nijak zvlášť nepodepsalo na účasti Tukanů, snad jen Jezevec si srabácky chladí kožich doma. Karel si vychutnává svou zaslouženou bolest a Čočkin se svými domestiky zachraňuje čest barev Slávie mezi Tukany. Tým se ovšem dělí, Zdeněk , Pepa a Verča odjíždí směr Královské Poříčí a zaučující se náčelníček Vítek vede zbytek k průzkumu stavu trati Artamona.
První metry v horkem přeplněném Tuhnickém lese a stoupání k lesovně Diana máme za sebou. Sovova, Russelova, cesta Přátelství, Marxova pěšina, Olivetská hora, Chotkova pěšina, Chopinova, Findlaterova a Odpolední stezka nás vede ke Kome. Ve stoupání k Waltrovce a dál v odpoledním horku k chatě Na Rozcestí tým předvádí vlažné tempo. Prudká vpravo a lesní stezkou míříme k Cínovému potoku. Malý kufr v místě dlouho Tukany neprojetém, správný směr nám radí fortelná turistka, která zde bloudí již 20 let. Cínový potok posléze překonán, stoupání do Kolové máme za sebou, hlavně že jsme neztratili výšku.
Za Kolovou se pak napojujeme a máme možnost kontrolovat stav trati připravené potrápit závodníky. Trať nepříjemně suchá, a rychlá. V Pile pak kolem zvonice padáme dolů k mostu přes polovyschlou Javornou. Červená značka a je tu nepříjemné stoupání, které vysaje dost sil nejen vyšvihaným profíkům, ale i masochisticky založeným hobíkům na cestě k rozcestí U hajnice. Hromada hnoje před Dlouhou Lomnicí pak ukáže všem na dlouhé trati, kde mají odbočit k lesu U Pytlákova hrobu.
Prach a horko bude doprovázet borce k vyschlému brodu na Mlýnském potoce a určitě si neodpočinou od vedra ve stoupání k záchranému bodu KV 007. Na chvilku se pak schovají pod koruny smrků ve sjezdu k místu, kde zapracovali dřevaři a „Lakatošem vytvořili ideálně hluboké koleje v místech, kde obvykle bývá bahno. Trať pak pokračuje přes mýtinu, zasypanou odřezanými větvemi k vyschlému brodíku na Telenském potoce. Závodníci si asi užijí průjezd místy, kde se vyskytují celoročně blátivé louže, jenž se dají objet po kořenech a pak je další překvapení čeká za Andělskou Horou. Polorozbitý pevný asfalt, na rovině k Olšovým Vratům, je nyní pokryt bídně uválcovanou silnou vrstvou odfrézovaného asfaltu, jenž přinese malou výhodu závodnickým „komárům“.
No pro dnešek je toho dost a tým svěřuje svá přehřátá těla chladivým vodám Černého rybníku v chatovém sídlišti pod Andělskou horou. Koupačku, Olšová vrata a Hůrky máme za sebou, za sebou i poslední stoupání ke Stefaniewarte. Rozhledna připravená pro rekonstrukci a pro vodní rehabilitaci jsme připraveni i my. Sjezd k Jaru je pak vyšperkován dvěma defekty, které spravily výměny duší a je tu závěrečný sprint k osvěžovně. Terasa obsazená, uvnitř dusno jak v turecké prádelně, jazyk se lepí na patro. Průměrná rychlost 15,1km/hod. a dnes ujetých 44 kilometrů mě opravňuje k zavlažení těla. Dávám dvě a nechávám prostor vysušeným, vyprahlým a vyšťaveným volejbalistům ať ukáží co dovedou.
Horkem se protlačuji vzhůru k vysílačce, ukládám bajka ke spánku, o vlahém osvěžujícím večeru si, v tomto večerním ze Sahary importovaném vedru, mohu nechat zdát. Ze západu se valí černá hradba mraků, prosvětlována světlem blesků a tamtamy hromů oznamují skoro půlnoc. Vzpomínám na Karla, jemuž je nyní odepřeno potěšení z rezavěhořkého nápoje s chuťovými vlastnostmi křenu a ještě jedním z lednice zvyšuji národní průměr spotřeby. Doufám, že 12. 8. bude pršet…
Napsat komentář