pod vrcholem Velflíku
na zelené před Rafandou
Říjen je v druhé polovině, počasí nestálé, rosný bod na nejvyšší úrovni, mlha a kapky deště hrozí promáčením všeho co není pod střechou. Tukani se dnes odpoledne pod střechou neschovávají, vyráží na do přírody jak chameleon rychle měnící své barvy a vyjíždí do vysokohorských terénů s cílem dosáhnout vrcholů Vlčince/Wölfling a Rozhledu/Hochberg nad Merklínem.
Odpolední, na tento čas vysoká teplota, se projevuje na oblečení. Jak se obléknou je otázka do loterie a v kapsách se pohodlně vezou rukávy od bund, větrovky i pláštěnky. Od startu vyjíždí třináct Tukanů a nechává první stopy v terénech na trase KIWI kolem Čankova, Mezirolí a koňské farmy v Děpoltovicích. Touha po řídkém vzduchu, chybějící výškové metry najeté v hodně dlouho neprojetých lesních cestách pod Odeřským jezírkem, jsou hnacím motorem pro všechny zúčastněné. Tým hravě stoupá po asfaltu k Lužci, aby pak odbočil doprava a stále vzhůru do lesního ticha.
V mechu a mezi houbami se cesta náhle ztrácí, ztrácí se Čočkin i signál, směr je však náčelníkem zkušeně odhadnut a dán. V prudké stráni mezi smrky ztrácíme rychle výšku, abychom ji znovu rychle nabrali v lehkém deštíku a po mokrých kamenech cyklokrosovým stylem. Míjíme, v lehkém oparu a v podzimních barvách zahalenou hladinu Odeřského jezírka, stále nabíráme výškové metry kolem bývalé hájovny a usedlosti před rozcestím Vlčinec. Teplota s výškou klesá, po kořenech, mezi kameny ve zvlhlém terénu, v mlze a tmě dojíždíme k prvnímu cíli.
Vrchol Vlčince/973 m.n.m. zdolán, čas je proti nám. Rychlým sjezdem na „Ferdinandku“ z extrémní výšky se sníženým parciálním tlakem kyslíku a tlaku vzduchu, unikáme příznakům vysokohorské nemoci a jiným ještě nepopsaným utrpením. „Venku se setmělo….“ zpívá Karel Kryl, času je ještě méně a tentokrát se na vrchol Rozhledu nepodíváme. Teplota rychle klesá, začínám vychládat a Pepa mi zachraňuje život zapůjčenou pláštěnkou. Další směr je pak JTF operativně změněn prohlášením „Zuzanka čeká…“ a jako světlušky letí Tukani dolů po zelené k Rafandě, k Velkému Rybníku, do Sadova a do Dalovic.
Postupně nás opouští Roman s Ájou, Martin, Jirka a Jirka, Apolín i šampión s Pepou. K branám rehabilitačního střediska tak doráží jen čtyři mírně obahnění Tukani, přinášející světu zprávu o průběhu dnešní vyjížďky. Kupodivu je stůl obsazen hojnou účastí kamarádů vybavených nedostatkem času, či vůle vyrazit a vyšťavených pracovním procesem. Čas zde běží ještě rychleji než v terénu, probírána jsou všechna aktuální témata, Žíža přidává i něco na úspěch čerstvého mistra světa na silnici a společně uvažujeme, zda by měl všeobecně dostatečnou výkonost i mezi Tukany. Vzpomínka je věnována i na oživení nálady v týmu kamarádem Zrcátkem.
Den se chýlí ke konci, ponocní si připravují nástroje k ohlášení nástupu nového dne a já se jedu zalykat domácím štěstím tmou a mlhou k vysílačce. Ztrátu 1750 kalorií nepočítám, za sebou mám 45 kilometrů v terénu, k dobru si přičítám 846 výškových metrů a spoustu zážitků ve společnosti kamarádů „ze zřejmě slušného oddílu“.
Napsat komentář