zrakvení Krčína…konec amerického snu?
v týmu zdravotnice, farář i Hrobník…
Je úterý, den povinných pravidelných vyjížděk a „Babí“ léto v našich končinách ukazuje stále svou příjemnou stránku suchého, slunečného, teplého a málo větrného počasí před svátkem sv. Václava a dnem české státnosti. Ve vzduchu létají vlákna pavučin a po kořenech, kamenech, v trávě a prachu se dnes vznášejí Tukani ke svému cíli na Třídomí. Místo srazu u Startu plně obsazeno, dojel i Hrobník, nováček farář Martin a Krčín předvedl svého „zimáka“ s nosičem.
Branou vyjíždí devatenáct borců a první kilometry nás vedou kolem Teska pod Roh a kolem Zdeňkova pomníku ke hřbitovu v Jenišově. V týmu dobrá nálada, terén loketské výsypky a motokrosové trati suchý. Kotouče prachu za námi, následuje sjezd po panelech k Loučkám. Zepředu slyším pokyn „prudká levá“. Kotoučovky rozžhaveny, zatáčím, vzduchem náhle létají nadávky a tělo Krčína mizí mezi břízkami. Z panelů se zvedá odřený Pavel a v břízkách mizí i Krčínův americký sen. Zůstává jen zlomený levý klíček, polámané zápěstí pravé ruky a blednoucí tvář potlučeného Tukana. Rychlá první pomoc, hrobník je zde zbytečný, slova útěchy nepomáhají, pomáhá jen rychlý příjezd Vítka a odvoz Krčína k odborné péči, blíž k rentgenu, operačnímu sálu a sádrovně.
Zdržení působí jak studená sprcha, nálada trochu umrtvena, Loučky za námi a před námi chřtán sjezdíku ke koupališti v Lokti a výjezd po trávě mezi jablky na silnici a k odbočce k Supímu potoku. Nevím kdo jej tak nazval, ale asi tudy jezdil na kole, lapal po dechu a „supěl“ ve stoupání k Nadlesí. Supíme tedy, již bez Čočkina a jeho nohsledů kolem polovyschlého Kamenitého potoku a po chvilce opouštíme i Nadlesí a jsme na Třídomí. Kupodivu je stále teplo a tým chvátá ke Slavkovu, aby překonal stezku nad tunelem a zakroužil přes Kounice, Větrný dvůr k popravišti. Slunce zapadá, vysoko na nebi ozářené stopy ocelových ptáků, u Bošířan přicházejí ke slovu blikačky a světelné zdroje. Osvětlují zkratky a asfalt ke Stránisku, ke Fčelínu a pak prošlehávají tmu na „Jezevcovce“, temné kouty Doubí i poslední metry v Tuhnickém lese ve směru k základně.
Základna plně obsazena, židle není volná. Hojná účast podpořena pozváním Tukana slavícího Kristova léta i vypelichaného Tukana Boba, truchlícího nad 58 křížkem v jeho knize hříchů. Organismus všech rychle zavodněn, vzduchem létají pečená kolena prokládána malými rozpouštědly a jako desert je podáván tataráček. Napětí se uvolňuje, nálada stoupá a přítomní čekají na zprávy z nemocnice, probírána je i situace týmu v rudých dresech a padají návrhy jak využít zítřejší sváteční volno. Tma venku houstne, čas utíká, kolena zmizela, pomalu mizí i přespolní Tukani. Doprovázím Áju a Romana na cestě k domovu, jedu loukou k vysílačce a přeji v duchu šešroubovanému Krčínovi brzký návrat do sedla bajku a do týmu…
Dan
Přeju brzké uzdravení!