Slunečné a teplé sobotní odpoledne, okurková sezóna na vrcholu, většina kamarádů se rozjela do světa, ve Varech popsaných azbukou jako po vymření. Hladinu Ohře občas prořízne pádlo vyšťavených a stále žíznivých vodáků nacpaných do plastových zelených korábů. Po asfaltu v meandru krouží jen skalní a slunci odolní bruslaři i nákupní chrám Varyáda má problémy s počtem nakupujících. Mouchy dnes drží v tomto horku zaslouženou siestu a tentokrát slabá účast u ACS, kde se v jednu objevuje jen šest Tukanů, způsobena výjezdem kamarádů za krásami rakouských hor, účastí na 30. ročníku Žloukovic a projížďkou brodů na Čisteckém a Javornickém potoce a zalykáním se rodinným štěstím v kruhu křičících děcek a posloucháním životních mouder tchyní a plnění přání manželek.
Rozhodnutí kam pojedeme vyřešil Pepíno „v půl čtvrté musím být na Velasu“ a pod vedením šampióna jedu za Čendou, Ouroďákem a Pavlem zdolat oblíbené tréninkové terény Zdeňka nad Jenišovem, v Počernech, nad Lokotkou a v lesních koutech nad Dalovicemi, Sadovem a kolem Velasu.
Vyjíždíme a kolem Teska samé lalůčky, obraty v Jenišově, vpravo a vlevo u Počeren, po chvilce jsme u vysílačky a na Garminu natočeno 10 kilometrů. Kdo by to řekl, že Vary jsou tak velké. Stará Role a již vyjíždíme brdek z cyklostezky na Bažantí vrch. Objíždíme jej dokola abychom se vrátili zpět k Sedleci, kde si dáváme do těla krátké výjezdy, sjezdy pod zámkem mezi zahrádkami a vůbec procvičili ztuhlé svaly před nájezdem do klikatých stezek za Růžákem. Oblíbená trasa a úzké stezky mezi keři, nikdo se tentokrát neztratil, nahoru, dolů vpravo, vlevo, šampión se snaží zamotat hlavy všem zúčastněným. Konečně se vymotáváme ze zeleného pekla abychom v Dalovicích nad hřištěm do něj opět spadli. Tentokrát jsme ochuzeni o bahno, klikaté stezky, brdky a lesní terény v tomto katastru v rychlém tempu opouštíme a míříme kolem Sadovského potoka zdolat terény před Velkým Rybníkem.
Terény zdolány, šampión s Čendou si dávají přídavek a já, společně s Pavlem, Ouroďákem a Pepínem jedeme podpořit hlasivkami závodící koloběžkáře. Ze všech stran slyším „trhni si nohou“ a výkony všech koloběžkářů jsou obdivuhodné. Chvilku čekání vyplňuji zálivkou hrdla iontovou bombou uvařenou pražským sládkem a Pepíno přináší zprávu o vítězném výkonu. Odrážet se jednou nohou, kroužit šest hodin na trati kolem Velkého rybníku a stále ve stoje ujet přes sto kilometrů … kdo by to řekl.
Plochá obrazovka přenáší zdařilý výkon bajkerky Kateřiny na olympiádě, začínají padat první kapky deště a domů dorážím v pěkném dusnu po 45 kilometrech. Po včerejší jízdě do Žlutic a zpět je to pro mne dost. Ještě stahuji fotky kamarádů z Rakouska, ze Šípů, po očku sleduji jak se na zeleném pažitu prohánějí finalisté fotbalového turnaje v Riu. Góly nepadají a tak vrhám své tělo do peřin, oči se mi zavírají a mozek se snaží nemyslet na dobu před 45 lety, kdy v noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze ozbrojených, úlisně podlých spřátelených vojsk do Československa. Pomalu usínám a mám pocit, že se k nám opět nacpali, ale s jinými cíli a v jiných mundůrech. Nevím kdo je teď pozval a škoda těch promarněných let…
Napsat komentář