Abendstimmung über Marletzgrün
Včera se první muž republiky objevil v kraji zrodu Becherovky, v kraji jenž se chlubí v zemi strdí a mléka snad všemi nej, nejkratší dálnice, nejmenší, nejchudší, nejdražší, včetně nejméně sněhu jenž se bídně vyskytuje jen ve vyšších polohách nad 700 metrů nad mořem, zatímco obyvatelé Vysočiny marně shánějí hrabla na sníh a šropi v Brně se radují z čerstvé bílé nadílky.
Dosti nářků. Co zde asi představitel státu nezažije, je radost ze svobodného pohybu v původně hustě zabydlené, dnes neobydlené, předjarní krajině nad Maroltovem. Vyrážíme od ACS v počtu, jenž by zasloužil posílení nejen ze strany zakládajících členů ale i mladších kamarádů. Počasí vcelku příjemné, sněhové přeháňky a příděly se dnes odehrávají jinde v české republice, teplota mírně nad nulou, skoro bezvětří. Vítek čeká u Mlýna a čisté bajky jsou po vjezdu do louky ihned k nepoznání. No nejedeme na přehlídku a s bahenními zábaly se počítá. První metry v terénu kolem Bílé skály, Mezirolí, Nivy a výjezd na Ruprechtov je za námi.
Kochám se pohledem na zasněžený vrchol Klínovce, ale před námi je Odeř, Rafanda, brdek k Židovskému hřbitovu a průjezd loukami, bahnem až k brodu před Hlubokým, kde na Vítka čeká ve vodě skrytý, záludný kámen. Vítek svižně přeskakuje řídítka zimáku, rukou zkouší hloubku toku, kolo zachráněno a další postup k Hlubokému a Hornímu Žďáru již bez závad. U Subtery opouštíme civilizaci a ve stoupání pamětníci vzpomínají na podmínky tudy vedoucí časovky na Suchou.
Stálé stoupání bere dech, objevuje se první sníh a nad bývalým Arnoldovem uhýbáme vpravo a opět vzhůru pod Plavno a k Hanušovu. Stoupání se konečně láme, láme se i teplota, slunce zapadá a hodně rychle také padá teplota pod nulu. Navlékám větrovku, rychle ztrácíme výšku, sjíždím za kamarády křovím a pralesem, kde JTF předvádí na mokré větvi rychlý obrat směru. Projíždíme místem, kde před časem nevydržela nápor rychlosti Bobova klíční kost a jsme v Maroltově.
V Květnové je jak v mrazáku, čas pokročil, zapínáme světla, Ostrov za námi a za tmy vjíždíme do míst, ve kterých se za tohoto stavu, zřejmě velmi rád pohybuje Dima. Ostrovské rybníky skryté již v hluboké tmě, ideální stopa utopená v hlubokém sajrajtu. Klouzavé bahno, louže až k Nejdě dávají všem zabrat. U závor ze tmy slyším Dimovo bas, pějící do světa „já se na to můžu vy…. a dál jedu po asfaltu“. Chvilka čekání na opozdilce, ze tmy se blíží světla a všichni míříme odevzdaně za Dimou do teplé náruče rehabilitačního střediska, k myčce a mezi kamarády.
Končí 8. březen a někdo si dnes vzpomněl, že se před lety vdávala. Smutné výročí štastně a kolektivně zalito, probíráme společně různá, jistě velmi důležitá témata, čas rychle utíká i Garmin je dnes unaven po 55kilometrech jízdy a 1026 nastoupaných metrech. Vlastní pes mě ve tmě vítá štěkotem, za dveřmi plná náruč domácího štěstí, procházím sprchou, hlava mi klesá na polštář…
Napsat komentář