2015 07 24 Stoneman

Během nedávné úterní vyjížďky mne oslovil Láďa Rašek: „Znáš Stounmena?“. „Neznám“, odvětil jsem pohotově, protože tohle slovo jsem slyšel fakt poprvé. „To je česko-německý MTB okruh – 162 km s převýšením 4400 m v jednom dni“, řekl Láďa. Vytřeštil jsem oči, spadla mi brada a rozklepaly se mi kolena, protože jsem tušil, proč mi to říká. Poněvadž k podobným volovinám mně nikdy nikdo nemusel dlouho přemlouvat, slovo dalo slovo a termín akce byl stanoven na pátek 24.7.

Kromě mne a Ládi se jako účastníci expedice přihlásili Jirka Puš a na poslední chvíli sám velký náčelník Tukanů Honza Toufar a k mému velkému údivu Maďar. Naštěstí se nedostavil na sraz, takže se cíl naší expedice, tedy zdolat trasu v jednom dni, stal opět reálným. Vedoucím výpravy se automaticky stal Láďa, protože to nejen celé vymyslel, ale trasu již dříve 2x absolvoval. Byli jsme tedy v dobrých rukou.

Hned prvním problémem, se kterým jsem se musel vypořádat, byl odjezd již ve 4:30 hodin ráno. Pokud chci vydatně posnídat (a to chci moc!), tak musím vstávat již v půl čtvrté ráno. Vzhledem k tomu, že se jedná o čas, ve který se často teprve ukládám ke spánku, nemám jej tedy vůbec na budíku. No nic, nějak jsem se po dvou hodinách spánku z postele vykopal, vydatně nasnídal a za ranního kuropění vydal kolmo na sraz na Benzinu, odkud se měl uskutečnit přesun Láďovo autem na Boží Dar. Byl jsem tam kupodivu včas. Čekám, čekám a kluci nikde. Za chvilku zvoní telefon a ozve se Láďa: „Kde jsi?“. „No na Benzině, jak jsme se domluvili“, odpověděl jsem. „My taky“, na to Láďa. Vše se vysvětlilo – čekali jsme na sebe asi deset minut, jen 20 metrů od sebe, každý na jiné straně baráku.

Na Božáku se k nám připojil Honza. Když jsem si prohlédl výbavu mých společníků, něco mi nesedělo. Láďův megabatoh měl asi 20 kilo, oproti tomu Honzův sáček na zádech jsem odhadoval na maximálně 300 gramů. Nenápadným dotazem „co v tom vezeš“ jsem zjistil, že Láďa kromě asi stopadesáti velmi nezbytných věcí tam má 3 litry tekutiny a 15 namazaných rohlíků. Náčelník jen 2 housky a šusťačku. Já jsem byl něco mezi. No je vidět, že každý se připravuje po svém. Vyrazili jsme za ranního svítání směr Fichtelberg. Po chvíli stoupání se Láďa otočil přes pravé rameno a při pohledu v dáli pronesl: „Ty jo, co je to za kopec ?“. „To je přece Klínovec !“, odpověděli jsme mu všichni jednohlasně. Pravda, jsme zvyklí na pohled na náš největší krušnohorský kopec z druhé strany, nicméně Láďova autorita se tímto silně otřásla v základech. Od této chvíle jsem začal pochybovat, že jsme v dobrých rukou a začal jsem více dávat pozor na cestu.

A tak cesta plynula, jeden kopec, svačinka, kochání, focení, druhý kopec, svačinka, kochání, focení a tak dále a tak dále. Jídla bylo zásluhou Ládi dost, tak proč se na každém vrcholu žinýrovat. Trasa byla jezdivá a značení skvělé. Přestal jsem se tedy obávat, že budu odkázán pouze na znalosti trasy našeho vedoucího.

Jel jsem takhle chvíli za Honzou a na jeho zadní brzdě mi připadalo něco divného. „Proč máš ten třmen omotaný gumičkou ?“, ptám se. „To proto, že tam nemám kotouč, to sis nevšiml ?“, odvětil Honza. No, přiznám se, nevšiml. Jen jsem si všiml, že jindy bývá ve sjezdech rychlejší. Tím se to vysvětlilo. Prý si strhl šroub při povolování kotouče a před akcí už to nestihl dát dohromady. Klobouk dolu, se dvěma houskama v kapse a jen s přední brzdou se vydat na takovej nářez, tomu říkám mazák.

Nebyl to jediný technický problém. Jedu takhle tentokrát za Láďou a koukám, on kluk šlape naprázdno ! Zastavil a smutně prohlásil: „Tak jsem dojel.“ Tři měsíce starý (nebo mladý ?) ořech od Mavicu přestal plnit svou funkci. Vzhledem k tomu, že jsme zrovna byli v nejodlehlejším místě, nebyla to dobrá situace. S Mavicama zkušenosti nemám, ale s „détéčkama“ ano (bohudík !). U těch jde totiž sundat ořech holou rukou a tak mne napadlo, jestli to Maviky nemají podobné a tak jsem začal cloumat kazetou. No, nemají, asi je na to potřeba speciální klíč. Kouzlem nechtěného však mým grifem praporky opět naskočily a Láďa mohl pokračovat. Bohužel pokračoval jen asi pět minut a problém se dostavil zase. Pomohl opět můj grif, který se Láďa naučil a dostal možnost si jej zopakovat ještě asi dvacetkrát. To jsme už hledali cykloservis po mírném odchýlení se z trasy v Annabergu. Našli jsme malý zapadlý cyklokrámek, ale ouvej ! Bylo 9 hodin, otevírali ale až v deset. No, hodinu tu přece čekat nebudeme. Grif známe, tak to nějak doplácáme až do cíle. Naštěstí se ořech umoudřil a od cca poloviny trasy nás už vůbec nebrzdil.

Po cestě jsme narazili na několik atrakcí, ať už to byl skokanský můstek pod Scheibenbergem nebo kaskáda vodních mlýnků u vodní nádrže Markersbach. Velkým zpestřením na trase bylo zařazení nám již známého Trailcentra Rabenberg. Hustá síť uměle vybudovaných ale do přírody citlivě zasazených singltreků potěšila naše bikerská srdce a tak jsme si užívali nekonečné flow.

V polovině trasy se však dostavily další problémy. Jirku začaly trápit křeče. Trochu změnil styl šlapání, pomohlo to a tak zbývajících 80 km zvládl statečně. Já jsem při stoupání na Auersberg dostal hlaďáka. I když jsem energii z batohu poctivě doplňoval, pořádný žvanec, který jsme naplánovali až v Potůčkách, mi prostě chyběl. Na posledním německém vrcholu jsem vyžral poslední zbytky mých zásob a pak hurá dolů do první české hospody. Co čert (nebo Láďa ?) nechtěl, 5 km před hospodou, kdy už jsem si vyplazený jazyk málem zamotal do drátů, Láďa chytl defekt. Pravda, díky univerzální pumpičce s bombičkami se s tím vypořádal za 5 minut, nicméně dalších 20 minut zabralo vybalování a zabalování jeho batohu. To už jsem koukal po okolním mechu, ne že si do něj lehnu, ale že se do něj zakousnu. No nic, do Potůčků to už bylo naštěstí jen z kopce. Bohužel toto pohraniční městečko žije asi jenom ve dne. My jsme dorazili na tolik očekávaný oběd s „mírným“ zpožděním asi v půl šesté večer a tak jsme byli pouze svědky zavírání bufetů a jiných gastronomických podniků. Zachránil nás stále ještě otevřený bufet uprostřed vietnamské tržnice. Pravda, na výběr už toho mnoho nebylo, a tak guláš s kolínkama byl jasnou a všemi vítanou volbou. Porce byla obrovská, ceny lidové (s Rádlerem jsem za to zaplatil 90 Kč). A tak nám ani nevadilo, že trávíme obsah žaludku mezi textiliemi a botami věhlasných značek.

Posilněni jsme znovu kopli do pedálů a to se pane jelo ! Pak už jen Blateňák, Plešivec, dolů do Jáchymova a to nejlepší na konec – Klínovec. Po cestě ještě rychlé občerstvení v hospodě na Mariánské a pak už se začalo stmívat. Vzhledem k tomu, že Láďa přecenil naše schopnosti a před akcí odhadoval bezproblémový návrat před setměním, nikdo z nás si s sebou nevzal světlo. Paradoxně až na Láďu. Ten ji ze svého batohu hrdě vytasil (od té doby jsme se jeho batohu přestali smát) a stal se naším vodičem po temných lesích. Když už jsme si mysleli, že z Jáchymova dáme Klínovec na jeden zátah, co čert zase nechtěl, do cesty se nám postavila chaloupka jako z pohádky. Nebyla v ní Baba Jaga, ale příjemná hospodská, která nás uvítala slovy: „Konečně, dneska první Češi !“. Věřili jsme jí to, nepustila nás ani ke slovu. Tak ráda si po dlouhé době procvičila svůj rodný jazyk. Po výborné malinovce a vynikajícím domácím borůvkovém koláči, který jsme jako bonus dostali zdarma, se nám ani pokračovat nechtělo. Ale to by zase nebylo sportovní, jak velí tukanská čest. Naskočili jsme na naše unavené oře a míjíce dolní stanici lanovky pod Neklidem se ponořili do černočerné tmy. Na Jahodovce začalo pěkně foukat, ale bylo překvapivě teplo. Vzhledem k naší světelné indispozici jsme nakonec vynechali červenou značku a Klínovec jsme od Rumburaka vzali útokem po silnici. Nejvyšší vrchol dobyt ve 23:20 v naprosté tmě a za silného větru. Poslední cvaknutí kartičky, společné foto a hurá dolů na Božák k autu.

Dole na nás čekal předem připravený uvítací výbor složený výhradně z rodiny Raškových. Uvítací drink ve formě dvou velkých panáků slivovice a jednoho lahváče každému do ruky potěší nejednoho bikera, zvlášť po takové náloži. Lahodný mok po cestě do Varů jsem nasákl jako houba a v kombinaci s nedostatkem spánku a vydanými 37000 kJ jsem se po vystoupení (nebo spíš vypadnutí) z auta motal jak po celovečerní oslavě narozenin u Kubrychtů.

Okruh jsme dali lehkým tempem s častými přestávkami za cca 18h (holt jsme moc pauzírovali, no a co, nebyly to závody). Celkem jsme vyvrcholili devětkrát (to radši říkat doma nebudeme).

FAKTA

Účastníci: Láďa Rašek, Honza Toufar, Jirka Puš, Martin Zrůst (autor článku)

Start: Boží Dar, 5h:30m
Cíl: Boží Dar, 23h:30m
Délka (dle GPS): 166 km
Převýšení (dle GPS): 4483 m
Čas v sedle: 12h:35m
Čas celkem: 18h

Významné vrcholy: Fichtelberg (1.215 m), Bärenstein (898 m), Pöhlberg (834 m), Scheibenberg (807 m), Rabenberg (913 m), Auersberg (1.019 m), Plešivec (1.028 m), Blatenský vrch (1.043 m), Klínovec (1.244 m)

TRASA V MAPĚ

http://www.cykloserver.cz/cykloatlas/?d=185790#pos=50.46275P12.84833P11

FOTOGALERIE

https://www.zonerama.com/Tukanovo/Album/818799?secret=O1WufKnfH8cWW6rr64L8y696O

Podrobné info na oficiálním webu: www.stoneman-miriquidi.com

Martin Zrůst