2 + 1 sudička… budou kluci posilou týmu?
Martin zkouší tříkilové kolo… zn. „No Name“
Oldříš
kolmo přes vrstevnice, někde pod Mariánskou
Poslední dny července, ospalé prázdninové úterní odpoledne, okurková sezóna v plném proudu. Ke spočítání účasti Tukanů připravených k vyjížďce mi nestačí prsty na rukou. Na start se dostavují i dva Tukani, nováčci ve dvojmužném stroji stroji vybaveném kotoučovkami. Oba jistě sní o tom jak tátovi jednou na kole natrhnou zadek. Držme jim tedy palce.
Malý náčelník nasazuje helmu a velí je čas nasedat. Vyjíždíme přes Rolavu na Rosnice a po trati Kiwáče směr Velký Rybník. Zde čeká JTF s plánem jak zdatně potrápit kostru těla, plicní sklípky, svaly nejen srdeční na cestách natažených vzhůru k Oldříši i k Mariánské. Martin ještě zkouší tříkilové kolo, světové značky maskované barvami. Bohužel nevhodná velikost a kudrnatá majitelka mu brání jej otestovat v terénu.
Klidnou jízdu k Hroznětínu měníme od kaple a vrstevnice se 475 metry nadmořské výšky v ostré stoupání k Oldříši, kde u křížku (590 n.m.) doplňuji z bidonu první vypocené litry. Tep i dech se upravuje a už jedu za týmem stále vzhůru po asfaltu nad Oldříš k odbočce na „Střední Mariánskou cestu“. Chvilka klidné jízdy po vrstevnici 650 m.n.m. a je před námi výzva, kterou jsme dlouho nedali.
Řadím lehký převod, upravuji kadenci a první metry stoupání po štěrkové cestě natažené do nebe a rovnou kolmo přes vrstevnice mám za sebou. Sleduji rychlost na Garminu a 3,2 km/hod. mi asi nedá šanci uspět na Giru, Vueltě či Tour de France.
Pomalu šplhám do strmého stoupání. Kilometr i 120 metrů převýšení mám za sebou a Mariánská je stále někde nade mnou. Nožky kmitají, srdce pravidelně tepe, plíce rytmicky pracují, ale kamarádi mi ujíždějí. Sám tedy překonávám „hravě“ vrstevnice jednu za druhou. 750 i 800 metrů výšky, 2 kilometry stoupání mám za sebou a Mariánská i „Krmelec“ náhle na dosah ruky.
Jeden 10° „Plavčík“ pak nahrazuje vypocené tělesné kapaliny, chvilka čekání na sběračky malin. V této vysoké nadmořské výšce tělo rychle vychládá a tak rychle sjíždíme po asfaltu přes Lípu zpět do vysušené savany k Hroznětínu, kde je více tepla. Velký Rybník, kořenovka, Sadov a cyklostezka mě pak vede a táhne stále blíž k bráně základny, kde si dávám s „odporem“ jedno a přemýšlím kolik jsem toho asi vypotil na dnešní 55ti kilometové vyjížďce.
Dobrá příprava na kopce a výlet do Černé Hory. Tak přejme zúčastněným Tukanům vše dobré…
Napsat komentář