2019 07 13 Jelení hora


Bezručovo údolí

výjezd v lehkém deštíku do mlhy a větru

Jelení hora

straka mezi Tukany

Přání se mají plnit a jedno, tedy Honzíkovo, se dnes vyplnilo. Návrh odjet do Chomutova a pak po ose domů schválen, Honzík se konečně může projet vlakem a vychutnat si následně jízdu po hřebeni Krušných hor ve společnosti zřejmě dobrého týmu Tukanů.

Tým se ráno tlačí do vagonu a rychlík nás bystře odváží ke startu vyjížďky. Chomutov-město a jsme z kupé rychle vypuzeni na perón a do velmi lehkého deštíku. Projíždíme raním městem, pejsci vlečou páníčky do parků, tenisti mlátí do míčků, nad Krušnými horami šedivé nebe obsazené vodou nacucanými mraky, k nimž vede příjemně stoupavá cesta Bezručovým údolím.

První mlýn, občerstvovačka zafungovala a rovinka nás vede ke Druhému mlýnu, za kterým zastavujeme a obdivujeme černého mloka se žlutými skvrnami. Představil se „…těší mne Salamandra Salamandra“ a rychle zmizel z dohledu. My také rychle mizíme a ve stoupání kolem Chomutovky dáváme bomby k Hoře Sv. Šebastiána, která nás vítá silným větrem a mlhou. Schováváme se před těmito přírodními živly do útrob druhé občerstvovačky a při konzumaci hravě překonáváme silnou deštivou zálivku.

Déšť ustal a tentokrát jedeme netradiční cestou, doprovázeni svistem vrtulí větrných elektráren, ke Skelnému vrchu a pak i pod vrchol Jelení Hory. Krásně rozbitá, kamenitá „Jilmová cesta“ je ovšem, oproti minulosti, vyasfaltovaná a tak ve sjezdu k Přísečnické přehradě a bývalé osadě Rusová trháme rychlostní rekordy.

Po osadě ani památky, zato silný déšť se hlásí a zalévá zde mohutně vše živé. Navlékáme rychle pláštěnky, jen nerozmočitelný Bobo, vyztužen tukovými polštáři, jede stále nalehko. Rychlá jízda a asfalt nás pak vede kolem bývalých obcí Dolina a Kotlina, ze které zbyla jen cedule na vlakové zastávce pod Měděncem.

Přejíždím koleje a u zastávky nás brzdí německy hovořící patrola, po silnici ke Kupferbergu se ženou uřícení němečtí silničáři se závodními čísly a Pepíno. My si to dáváme, k třetí občerstvovačce, zkratkou mezi loukami. Závodníci zmizeli ve směru k Halži a my mizíme před deštěm pod střechu osvěžovny, kde nás vítá nad pípou usazený vycpaný jezevec. Jedno rezavé, déšť ztratil sílu a tým se ztrácí ve směru k Halži a stále dál po asfaltu a na západ pod Meluzínu, kde je cíl silničářského závodu.

Náš cíl je ovšem o kus dál a tak to dáváme sjezdem do Suché a stále rychleji až k Subteře. Před námi Hluboký, Hroznětín a na Velkém Rybníku čtvrtá občerstvovačka „Na hrázi“. Plzeň a klobása plní mé svaly kaloriemi. Pozdní odpolední siesta, klid, jen zdomácnělá straka se zde snaží vetřít do přízně Tukanského hejna, zobe Bobovi i Ouroďákovi z ruky buráky, ale chleba jí moc nejede. Zřejmě nebyl namazaný máslem a medem.

Čas pokročil, „Zuzanka volá“, já tentokrát vynechávám pátou občerstvovačku i rehabilitační cvičení na základně a z Otovic mířím domů, kde mi Garmin oznamuje, v pěkné přírodě a ve slušném počasí odjetých 82km a nastoupaných 1450 metrů…

fotky


Loading...
Délka: 81.88 km, Převýšení: 1448 m
Zvětšit mapu | Stáhnout GPX
  1. Zatím žádné komentáře.
(nebude zveřejněn)