Drahovická džungle za vodárnou
u odbočky do VÚ na Lesní cestu Pohodnice
Úterní dost teplé odpoledne, horký vzduch se tetelí kolem kavárenských stolků i nad tartanovým oválem stadionu AC Start. Dnes je naplánovaná rychle svižná, náročná vyjížďka do míst, kde pevnou rukou vládnou zelené mozky a svobodně se prohání jen mouchy, ovádi, divočáci a organizovaně občas i vojáci. Nároky vyjíždky pak zvrší druhá, náročnější fáze tréninku: „Kamarádi, po skončení úterní vyjížďky Vás všechny, i pěší a jinak se dopravující, zvou Irča a Zuzka k ubrousku prostři se, jenž bude rozložen na zahradě v Dalovicích, Hřbitovní ulice. K oslavě životních jubilejí bude k dispozici sud piva, občerstvení i rychlé cukry v kapalné podobě…“
U Startu horko jak na Sahaře, doráží 18 kusů i Karel v echt retro cyklohelmě, objevuje se i Michal a v plné formě jedoucí Čočkin a Jezevec. Vyjíždíme kolem Ohře k solivárně a pod Termálem končí svůj život řetěz Michalova bajku. Dnes nečekáme, je domluveno že nás dohoní a rychle stoupáme k Jaru, kde je zastavena doprava. Tukani letí z Bezručovky vzhůru ke Smírčímu kříži a stále výš nad vodárnu, kde nás spadané stromy nutí sesednout. Červená značka nás pak vede pod Gétovkou k pražské silnici. Mezírka mezi proudy aut konečně nalezena a už můžeme, i s Michalem, stoupat po zelené ke golfišti a jet dál do Andělské Hory a konečně dojet i nad Činov k odbočce na Lesní cestu „POHODNICE“.
Časový plán se však hroutí, buřty, pivo a oslava narozenin nepočká. JTF mění po dohodě trasu a kolem Podkovy si dáváme do těla ve sjezdu pod Šemnickou skálu, kde je k radosti silničářů ukončena jízda terénem a kamení, kořeny, šišky a písek vyměněn za asfaltový koberec, natažený k Sedlečku a od Muzíkovského mostu vzhůru nad Pulovice. Tým se ve stoupání nad Pulovice trhá, vrchaři a silničáři mají náskok, já si stoupání vychutnávám společně s Mírou v grupetu. Vrchol stoupání dosažen v limitu a rychlá jízda přes Lysý vrch nás vrací nad Všeborovicemi do hejna. Manifestační jízda Dalovickými uličkami pak končí ve Hřbitovní, kde je připravena druhá, náročnější fáze tréninku.
Obě oslavenkyně olíbány, ruce jsou jim při potřásání vytrženy z ramen a jsou i jinak pomuchlovány. Plameny ohýnku olizují buřty, kremžská i obyč hořčice mizí jako pára nad hrncem a hladina v sudu povážlivě rychle klesá, čas také rychle letí. Míra odjíždí nocí do Sokolova i já hltám poslední kilometry vyjížďky a jedu teplým a vlahým večerem vzhůru k vysílačce. Doma pak sleduji konverzaci Tukanů vytrvalců. Hodinu po půlnoci ukládám hlavu na polštář, do postele pokládám i osprchované tělo a intenzivně odpočívám i za kamarády.
Ráno nerad rozlepuji ospalé oči a pak pročítám čerstvé zprávy z Whatsappu…noční hlídku drží na zahradě nezmaři z rodu Tukanů a poslední plameny ohně uhasínají pod dohledem Martina a Zuzky v půl čtvrté ráno. Majitel zahrady počítá škody a otužilí Tukani mohou vyrazit směle do pracovních procesů, či si vychutnat náhlou dovolenou. Ještě, že máme vytrénovaná těla a silnou odolnost vůči všemu škodlivému …
Napsat komentář