ještě kousek a jsme v cíli

Před námi Warta, ještě kousek a jsme v cíli…

umíme si vybrat počasí

no, umíme si vybrat počasí…Himlštejn

„Kamarádi, v sobotu vyjíždíme od Startu v 10.00 hodin, opusťte včas vyhřáté pelíšky a směr útoku bude veden do Stráže nad Ohří“ tak zněla pozvánka k další posezónní vyjížďce. Laťka, nasazená předpovídači počasí do polohy nízký tlak, chmurno, šedivo, zataženo, blátivo i jinak nevlídno. Rosný bod se snaží, mokro seshora i zdola, kapky deště smáčí vše kolem nás. 

Nasazuji blatníky a vyjíždím ke Startu s očekáváním, kolik se dnes sjede Tukanů. Čas startu se naplnil, tým je pohromadě a vyjíždíme po cyklostezce k Dalovicím. Před Všeborovicem stezka opuštěna a krátkým, výživným výjezdem k vyhlídkovému altánu získány první výškové metry, upravena frekvence tepu a roztaženy plicní sklípky. Dalovický park, míjíme zelený pažit zdejšího fotbalového chrámu a projíždíme Sadovem k vilkám pod Liščí Dírou. Lesní stezka nás vede nad Konkordii a k cyklostezce ústící ve ztichlé Pupkaní ulici bez života.

Rychlým sjezdem k silnici do Nejdy opouštíme tato nehostinná, deštěm smáčená divoká místa. Železniční přejezd a jako správní vyznavači těžkých přírodních podmínek se vrháme do blátem pokryté cesty. Nevím jak, ale jistě chamtivě nabírá můj stroj mohutné vrstvy lepivé hmoty. Zalepené vidle a skoro nefunkční řazení mi brání v dalším pohybu vpřed. Hrubá očista kola mě zdržuje a do Ostrova vjíždím pěkně zaprasen. Projíždím za ostatními zmoklými čtvrtěmi, bláto se mne opadává, ale naštěstí jsou všichni domorodci na nákupech, nebo se válí u telky.

Asfaltovou stužku cyklostezky do Květnové opouštíme po panelech a vzhůru a stále výš a výš až už to dál nejde. Nyní přichází chvíle pro převody do rychla a věnujeme se tedy sjezdu do Vojkovic. Do cíle je to již kousek, výjezd po „tankové“ přibližovací cestě do Jakubova za námi a před námi je očekávaná tradiční blátivá lázeň před Stráží. Kupodivu je i zde vidět pokrok a jindy všudepřítomná, hnědá lepivá hmota je zasypána vrstvou odfrézované asfaltokamenité drti. Romantika pomalu mizí i v těchto Bohem zapomenutých místech. Poslední louže a jsme před branami chrámu obžerství. Já pokorně odstraňuji marast z vidlí a řazení a umývám kolo, Ivan schovaný za výčepním strojem umývá sklenice a plní je zdraví posilujícím 12° iontovým nápojem, v Čechách značně oblíbeným.

Dáváme si do těla co se do nás vejde a posléze přichází ke slovu i nářadí zvané příbor. Porce velké, zdraví prospěšné, chybí už jen digestivní káva, koňak, doutníky a pro fajnšmekry i gauč. Posilněni si vykládáme pohádky, nad kamny se suší propocené a mokré svršky a čas letí. Účet vyrovnán, ještě fotka a tým se ztrácí v mlze a dešti na cestě k domovu. Přejíždíme ve Stráži Ohři a červená značka nás doprovází až do Velichova, kde ji u mostu opouštíme po asfaltu ve směru k Moříčovu. Šero se mezitím mění na tmu, déšť nepřestává. „Královská“ pokrytá blátem, svým kouzlem silně přitahuje Honzíka, jenž si náhle vychutnává svou bolest po pádu. Bolest a jiné škody nejsou vidět a všichni pohromadě se blížíme k Nejdě.

Mokrý asfalt nás pak vede tmou do Nové Vísky, k Lesovu a přes Sedmidomky to valíme do Vysoké, Dalovic a Všeborovic, kde uzavíráme dnešní okruh celkově bezvadné vyjížďky. Poslední metry ve směru k základně, u „Chebáku“ společně s Romanem a Pepou opouštíme tým a k bráně kulturněrehabilitačního střediska dojíždějí po 65ti kilometrech jen ti, pro dnešek nejtvrdší a nejodolnější Tukani…

fotky

 

Loading